ECLI:CZ:US:2021:2.US.2021.20.1
sp. zn. II. ÚS 2021/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. T., zastoupené Mgr. Petrem Kociánem, advokátem se sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 24 Cdo 890/2020-452, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 5. 2019, č. j. 11 C 123/2012-318, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 7. 2019, č. j. 11 C 123/2012-323, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 17. 7. 2020 návrh stěžovatelky o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jakož i jeho doplnění dne 24. 7. 2020, které stěžovatelka spojila s návrhem na přednostní projednání věci. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla odpůrčí žaloba vedlejší účastnice (tehdy nezletilé vnučky stěžovatelky) o neúčinnost dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, uzavřené mezi stěžovatelkou a jejím synem (tj. otcem žalobkyně).
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 5. 2019, č. j. 11 C 123/2012-318, bylo výrokem I. určeno, že dohoda mezi stěžovatelkou a jejím synem o převodu práv a povinností spojených s členstvím v rozsudku blíže specifikovaném bytovém družstvu, je vůči vedlejší účastnici (žalobkyni) právně neúčinná. Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky odporovatelnosti stanovené v §42a odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tj. existence vymahatelné pohledávky (v daném případě pohledávky na výživném), vědomost stěžovatelky o úmyslu dlužníka učinit zkracovaný úkon, neboť věděla, že je vůči němu vedeno řízení o výživném (dokonce za dlužníka měla v určitém období výživné platit), jakož i že dlužník žádný jiný majetek nemá, a i přesto s ním, jakožto s dlužníkem, uzavřela smlouvu o převodu členských práv a povinností, a v neposlední řadě naplnění tříleté lhůty mezi podáním žaloby a učiněním odporovatelného úkonu (k uzavření předmětné smlouvy o převodu došlo 2. 11. 2010 a nikoli již v roce 2006, jak tvrdila stěžovatelka, k podání žaloby došlo 27. 8. 2012).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. 24 Cdo 890/2020-452, dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítl.
II.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že nalézací řízení bylo zahájeno na základě žaloby, kterou proti ní podala osoba nedisponující aktivní legitimací (matka nezletilé). Nesouhlasí s postupem soudu, který adresoval žalobkyni usnesení, v němž ji vyzval k odstranění vad podání. Má za to, že soud poskytl ve výzvě nedovolené hmotněprávní poučení, respektive "nápovědu", že matka nezletilé není nositelem hmotného práva a dává jí návod jak svůj omyl ohledně nedostatku své věcné aktivní legitimace korigovat. Tím podle stěžovatelky porušil princip rovnosti účastníků sporného řízení a práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že označení účastníků bylo v souladu s §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") - viz též nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03. Soud měl aplikovat institut záměny účastníků na straně žalobce podle §92 odst. 2 občanského soudního řádu. Nedodržením tohoto postupu soud znemožnil stěžovatelce, aby se k záměně účastníků řízení vyjádřila a vzal jí tak možnost provést ty úkony v rámci své obrany, které jí zákon dává.
7. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že poté, co byla ze strany matky nezletilé žaloba upravena, v řízení následně pokračovala nezletilá, kterou však zastupovala její matka, ačkoli byla v konfliktu zájmu, a proto nebyla k zastoupení nezletilé oprávněna. Tím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy a zejména čl. 95 odst. 1 Ústavy. Obecným soudům vytýká, že soud neustanovil nezletilé kolizního opatrovníka, nezletilou nechal zastupovat její matkou, která však nebyla k zastupování oprávněna. Poukazuje na to, že kolizní opatrovník byl nezletilé ustanoven až usnesením soudu ze dne 5. 1. 2017. V této souvislosti stěžovatelka též namítá, že podání odpůrčí žaloby vyžaduje souhlas soudu péče o nezletilé. Jelikož souhlas opatrovnického soudu byl obstarán prostřednictvím matky nezletilé (a nikoli prostřednictvím kolizního opatrovníka), jedná se o procesní úkon, který nelze považovat za platný. Následné rozhodnutí tak vzešlo z řízení zatíženého vadou ve smyslu §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
8. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu.
III.
9. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. V posuzované věci Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů, jakož i spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 11 C 123/2012, který si za účelem přezkumu vyžádal, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního stupně a soudu odvolacího je zřejmé, že se projednávanou věcí dostatečně zabývaly, právní závěry jsou řádně odůvodněné, obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. V podrobnostech lze odkázat na řádná odůvodnění těchto rozhodnutí.
13. Rovněž v postupu dovolacího soudu Ústavní soud neshledal jakékoli vybočení z mezí ústavnosti. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu netrpí žádnými nedostatky, Nejvyšší soud se zde zabýval všemi sedmnácti předestřenými otázkami, v nichž stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení hmotněprávní otázky, kterou je odporovatelnost právního úkonu podle §42a občanského zákoníku, a nikoli na řešení procesních otázek formulovaných stěžovatelkou. Následně v napadeném usnesení rozdělil okruh stěžovatelčiných otázek na (1) otázky, které představují pouhou procesně právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu (pochybení na úseku poučovací povinnosti, zastupování v řízení o odpůrčí žalobě, nerespektování §92 odst. 2 občanského soudního řádu), (2) otázky, které současně představují (jinou) vadu řízení, (3) otázky, kterými stěžovatelka brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, včetně zpochybňování hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně, dále (4) otázku, která vychází z jiného skutkového zjištění, než ze kterého při rozhodování vycházel odvolací soud, (5) otázku, která se týká výroku o nákladech řízení a konečně (6) otázku, která postrádá vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Dovolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání u shora vymezených okruhů otázek předestřených stěžovatelkou. Z hlediska ústavnosti Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí dovolacího soudu co vytknout.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje především na to, že předmětné řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno osobou nedisponující aktivní legitimací (matkou nezletilé vedlejší účastnice) a že soud v rozporu s principem rovnosti účastníků vyzval žalobkyni k odstranění vad podání a poskytl tak nedovolené hmotněprávní poučení ohledně aktivní legitimace k podání žaloby na místo použití §92 odst. 2 občanského soudního řádu. S touto námitkou se Ústavní soud neztotožnil, naopak je toho názoru, že nalézací soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, když poté, co zjistil logický rozpor v označení žalobkyně a samotného žalobního tvrzení, vyzval matku žalobkyně postupem podle §43 občanského soudního řádu k řádnému označení žalobkyně. Jestliže totiž žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li označení účastníků ve vztahu k samotnému obsahu žaloby neurčité či nesrozumitelné, jde o nesrozumitelné podání. Soud je povinen pokusit se takovou vadu podání odstranit právě prostřednictvím §43 občanského soudního řádu. Obsah výzvy, směřující k upřesnění, zda je žalující stranou sama nezletilá, zastoupená zákonným zástupcem, nebo zda svým jménem žaluje matka nezletilé, nelze nikterak považovat za nedovolené hmotněprávní poučení, ani za návod, jak napravit věcnou aktivní legitimaci. Poukazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/03, je třeba konstatovat, že předmětná věc není v rozporu s názorem Ústavního soudu v tomto nálezu obsaženým.
15. Námitku stěžovatelky, podle níž obecné soudy zatížily řízení vadou spočívající v neustanovení kolizního opatrovníka nezletilé, Ústavní soud považuje za zcela nedůvodnou. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 11 C 123/2012 Ústavní soud zjistil, že žalobou došlou obvodnímu soudu dne 27. 8. 2012 se matka, jakožto zákonná zástupkyně nezletilé, domáhala vydání rozhodnutí, kterým mělo být určeno, že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v předmětném bytovém družstvu uzavřená mezi stěžovatelkou (babičkou nezletilé) a jejím synem (otcem nezletilé) je vůči nezletilé právně neúčinná. Nesprávné označení žalující strany bylo k výzvě soudu v žalobě doplněno tak, že žalující stranou je nezletilá, která je ze zákona zastoupena matkou, jakožto zákonným zástupcem (viz bod 14. výše). Součástí výzvy bylo i poučení (pro případ, že bude odstraněn logický rozpor v žalobě a žalobkyní bude nezletilá) o nutnosti doložení (i dodatečného) schválení podání žaloby nezletilou opatrovnickým soudem, příp. doložení, že takové řízení bylo alespoň zahájeno (č. l. 19). Právní zástupce žalující strany doručil obvodnímu soudu kopii žádosti o schválení odpůrčí žaloby adresované opatrovnickému soudu (viz č. l. 41?43). Obvodní soud též požádal opatrovnický soud, za předpokladu, že bude schválena žaloba nezletilé, o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilé, neboť rodiče jsou ve střetu zájmu (č. l. 72). Ze strany nalézacího soudu byly následně činěny opakované dotazy vůči opatrovnickému soudu, v jaké fázi vyřizování se nachází návrh na schválení žaloby nezletilé, jakož i ustanovení kolizního opatrovníka (žádosti na č. l. 61, 63, 65, 82, 109, 115, 119, 122, 124, 136, 155, 157, úřední záznam na č. l. 66/2, 107). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 2. 2015, č. j. 11 C 123/2012-128, bylo řízení o odpůrčí žalobě podle §109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušeno do doby pravomocného skončení řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 198/2009 o schválení právního jednání nezletilé soudem. Rozsudkem Obvodního soudu Pro Prahu 4 ze dne 12. 8. 2015, č. j. P 198/2009-562, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 19 Co 27/2016-639, bylo schváleno právní jednání za nezletilou (č. l. 165). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2017, č. j. 11 C 123/2012-168, jež nabylo právní moci 15. 12. 2017, bylo rozhodnuto o pokračování v řízení o odpůrčí žalobě. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 1. 2017, č. j. P 198/2009-689, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, č. j. 19 Co 147/2017-702, byl jmenován kolizní opatrovník nezletilé (č. l. 173, 176). Následně nezletilá nabyla zletilosti.
16. Z přezkoumaného spisového materiálu je zřejmé, že nalézací soudy zákonná procesní pravidla neporušily. Je třeba poukázat na to, že věc byla procesně a zejména časově ztížena tím, že soud prvního stupně byl nucen vyčkat rozhodnutí o schválení žaloby nezletilé, jakož i rozhodnutí o jmenování kolizního opatrovníka. Do té doby soud prvního stupně nečinil žádné úkony směřující k rozhodnutí ve věci. Navíc, samotná jednání před soudem prvního stupně (viz protokoly o jednání - č. l. 203, 212, 252, 268, 289) probíhala již v době, kdy nezletilá nabyla zletilosti.
17. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní, nevybočující z mezí ústavnosti, řádně a přesvědčivě odůvodněné a nevykazující prvky interpretační nebo aplikační svévole.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost pak o žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud již (výslovně) nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu