ECLI:CZ:US:2021:2.US.225.21.1
sp. zn. II. ÚS 225/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Q. H. V., zastoupeného Mgr. Barborou Černou, advokátkou se sídlem Čimická 717/34, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020 č. j. 3 Tdo 905/2020-1110, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018 sp. zn. 5To 415/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. 2 T 66/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 39, čl. 40 odst. 2 a čl. 37 odst. 4 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. 2 T 66/2018, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže, kterého se spolu s ostatními obviněnými dopustil tak, že oni v prodejně Rolex Boutique v Praze odcizili platinové hodinky zn. Rolex Daytona a stěžovatel je na místo činu dovezl a z něj odvezl. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvou obviněných. O odvoláních stěžovatele a státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 19. 12. 2018 sp. zn. 5 To 415/2018, jímž napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, dále mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020 č. j. 3 Tdo 905/2020-1110 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, jímž namítal, že popis skutku v odsuzující části napadeného rozsudku a učiněná skutková zjištění nedovolují přijmout spolehlivě učiněný hmotněprávní závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu krádeže. Stěžovatel v dovolání uvedl, že kamerové záznamy sice zachycují přítomnost ostatních spoluobviněných v prodejně Rolex, pohyb osobního automobilu stěžovatele a setkávání všech tří spoluobviněných, nicméně nelze z nich dovodit, že stěžovatel skutečně věděl o trestné činnosti spoluobviněných. Stěžovatel vyjádřil svůj názor, že mu zavinění nebylo dostatečně prokázáno a dále že nebylo prokázáno, že se jednalo o organizovanou skupinu. Nejvyšší soud vysvětlil, že stěžovateli nemohl přisvědčit, že by provedené důkazy neposkytovaly přesvědčivý podklad pro závěr o jeho vině. Stěžovatel byl podle Nejvyššího soudu usvědčen svědky, kteří popsali trestnou činnost spoluobviněných; zejména pak byl usvědčen kamerovými záznamy z místa činu i jeho okolí, ze kterých jednoznačně vyplývá, že zajišťoval oběma spoluobviněným odvoz z místa činu svým vozidlem. Všichni tři obvinění byli společně ubytováni v hotelu Globus, ze kterého se společně odhlásili bezprostředně před provedením činu. Prodejnu Rolex Boutique obvinění opakovaně navštívili, přičemž stěžovatel na ně čekal s vozidlem a z místa je odvážel. V této souvislosti Nejvyšší soud podotkl, že stěžovatel je zcela nevěrohodný svým tvrzením, že vždy čekal na ostatní v kavárně, oni po nákupech pro něho přišli. Tomu přímo odporuje kamerový záznam, zachycující chvatný odchod obviněných od prodejny po provedení akce. Ze způsobu provedení činu, a to nejen z jednání spoluobviněných v samotné prodejně, ale i ze skutečnosti, že měli prostřednictvím stěžovatele zajištěn způsob opuštění místa činu, je zřejmá plánovitost a koordinovanost jejich trestné činnosti. Právě konkrétní rozdělení úloh podmínilo úspěšné provedení trestného činu. Jejich jednání lze zjevně označit za činnost organizované skupiny.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že ve svém napadeném rozhodnutí se soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů vyhnul zhodnocení důkazů v tom nejpodstatnějším bodu, tedy zda k provedení výměny hodinek vůbec došlo, zda výměnu provedli obžalovaní a jaký konkrétní důkaz výměnu prokazuje. Žádný ze svědků výměnu hodinek neviděl, to ostatně vyplývá i z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně "ponechal za odcizené hodiny padělek, a aniž by se toho personál všiml, z prodejny odešel ven na ulici". Ani z kamerových záznamů není výměna hodinek zřejmá. Tento aspekt není podle stěžovatele dostatečně odůvodněn ani v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel se dále domnívá, že Nejvyšší soud kamerové záznamy vyhodnotil odlišně od městského soudu a dospěl částečně k jiným závěrům. Ve výše uvedeném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 a městským soudem byli ostatní obžalovaní stíháni jako uprchlí. Naopak stěžovatel, když zjistil, že je v pátrání, se ihned ohlásil, vyhledal obhájce a snažil se zjistit podrobnější informace. Dále spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, dostavil se k soudu a ve věci vypovídal. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Připomíná v tomto kontextu již dřívější judikaturu Ústavního soudu, která striktně setrvává na požadavku prokázání viny obžalovaného nad jakoukoliv přijatelnou pochybnost a nespokojuje se s pouze vyšší mírou potencionality verze předestřené obžalobou. Stěžovatel si je vědom, že ostatní dvě spoluobžalovaní požádali o opakování hlavních líčení. Během těchto hlavních líčení spoluobžalovaní vypovídali a ke krádeži se přiznali. K později získaným důkazům však není možné přihlížet, navíc je třeba zdůraznit, že výpovědi obou dalších spoluobžalovaných byly rozdílné a již z tohoto důvodu nevěrohodné.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní
stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, zejména na právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a na presumpci neviny, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině. Výrok o vině stěžovatele nikterak neovlivnila skutečnost, že se stěžovatelovi spoluobvinění posléze ke krádeži přiznali, nebyla obecnými soudy totiž vzata v potaz, a proto není zřejmé, proč tuto skutečnost stěžovatel ve své ústavní stížnosti zmiňuje.
9. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu