ECLI:CZ:US:2021:2.US.2604.21.1
sp. zn. II. ÚS 2604/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Sadika Sidikmana a Jiřího Semeckého, zastoupených JUDr. Zuzanou Valentovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Prešovská 170/5, proti výroku I. bodu 2. a výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021 č. j. 6 Cmo 168/2020-288, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení svého ústavně zaručeného práva, a to v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora citovaných výroků usnesení obecného soudu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2020 č.j. 80 Cm 169/2018-246 jako soud prvního stupně rozhodl tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaní stěžovatelé (spolu se Zbyňkem Řezníčkem) společně a nerozdílně ručí za dluh společnosti Alter Service s.r.o. vůči žalobci Jiřímu Ratajovi ve výši 34 925 Kč a že jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit mu tuto částku s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 8. 2016 do zaplacení. Výrokem druhým soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2 a 3 (tedy stěžovatelům) na účet jejich právního zástupce na náhradu nákladů řízení 40 787 Kč.
2. O podaném odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021 č.j. 6 Cmo 168/2020-288 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze byl ve věci samé potvrzen, ale soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatelé s tímto závěrem, týkajícím se nepřiznání náhrady nákladů řízení, nesouhlasí. Domnívají se, že nebylo na místě aplikovat §150 o.s.ř. a nepřiznat jim jako zcela úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení. Takový názor soudu navíc shledávají ve vztahu k nim zcela překvapivým. Za porušení práva na spravedlivý proces rovněž považují nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku. V daném případě zde prý nebyly důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly použití §150 o.s.ř., a to ani ve vztahu k osobním, majetkovým a sociálním poměrům všech účastníků, ani ve vztahu k charakteru předmětného řízení a jeho průběhu. Odvolací soud dle názoru stěžovatelů aplikoval předmětné zákonné ustanovení, aniž by byly zjišťovány a posuzovány všechny relevantní důvody pro takový postup.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení, a předmětná částka se blíží částce bagatelní. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" - srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda rozhodnutí vrchního soudu týkající se toliko otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona.
6. Při rozhodování o náhradě nákladů je vždy na místě přihlédnout ke specifickým okolnostem věci. Žalobcem vymáhaná pohledávka byla dlužnou mzdou spolu s náklady na její vymáhání. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že uvedené okolnosti případu jsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro odepření náhrady nákladů žalovanému postupem podle §150 o.s.ř. když uvedl, že se jednalo o společností nevyplacenou mzdu žalobci, posléze přiznanou soudem. V těchto právních závěrech vrchního soudu, posuzuje-li se odůvodnění napadeného rozsudku jako celek, nelze shledat nic neústavního. Stěžovatelé sice mají na charakter sporu jiný názor, to však nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Lze jim přisvědčit pouze v tom, že soud měl svůj závěr o nákladech řízení odůvodnit pečlivěji. Rušit napadený rozsudek pouze z tohoto důvodu by bylo projevem formalismu, neboť z okolností případu vyplývá, že po stručném doplnění odůvodnění by soud měl všechny důvody rozhodnout stejně.
7. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu