ECLI:CZ:US:2021:2.US.2625.20.1
sp. zn. II. ÚS 2625/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Praisové, zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Sokolská 490/31, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 509/2020-202 ze dne 27. 5. 2020 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 102 Co 4/2019-146 ze dne 18. 7. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka v řízení o pozůstalosti předložila závěť, kterou zůstavitel nesepsal vlastní rukou (tzv. allografní závěť). Podle této závěti byla stěžovatelka ustanovena jedinou dědičkou po zůstaviteli. Sestry zůstavitele, které by spolu se stěžovatelkou byly dědičkami dle zákonné posloupnosti, zpochybnily pravost a platnost této závěti.
2. Podle Okresního soudu v Příbrami není závěť neplatná, i když se na ní nenachází podpis ani jednoho ze dvou svědků, kteří jsou v ní označeni. Oba svědkové totiž při výslechu potvrdili, že byli přítomni pořízení této závěti, a dokonce podle okresního soudu znají i její obsah. Jelikož mezi účastnicemi řízení zůstalo sporné, zda zůstavitel závěť podepsal a zda byl v době pořizování závěti v plném vědomí a schopen porozumět obsahu závěti a důsledkům svého právního jednání, okresní soud uložil sestrám zůstavitele, aby v určené lhůtě podaly žalobu na určení, že jsou dědičkami po zůstaviteli.
3. Krajský soud v Praze napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že v řízení bude nadále jednáno se sestrami zůstavitele a stěžovatelkou jako s dědičkami dle zákonné posloupnosti ve třetí třídě dědiců. Podle krajského soudu dle §1539 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník z roku 2012") svědci musí allografní závěť podepsat, jinak je ve smyslu §588 občanského zákoníku z roku 2012 absolutně neplatná. Absence podpisu svědků přitom nemůže být zhojena tím, že svědci později během řízení o pozůstalosti potvrdí, že byli přítomni u pořízení závěti. Jelikož allografní závěť předložená stěžovatelkou není platným právním jednáním kvůli chybějícím podpisům svědků, dovodil krajský soud, že v řízení má být nadále pokračováno se všemi účastnicemi jakožto dědičkami dle zákonné posloupnosti ve třetí třídě.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Shledal, že závěr krajského soudu o neplatnosti allografní závěti z důvodu chybějících podpisů svědků je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
II. Argumentace účastníků
5. Podle stěžovatelky bylo napadenými usneseními porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatelka namítá, že dle dřívější právní úpravy sice platilo, že se svědkové v případě allografní závěti "musí na závěť podepsat" (§476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), avšak nynější úprava allografní závěti v §1534 a §1539 občanského zákoníku z roku 2012 je odlišná a neužívá již v souvislosti s podpisem svědků sloveso "musí". Stěžovatelka poukazuje na to, že svědkové jsou v závěti jednoznačně určeni, jelikož se zůstavitel podepsal pod jejich jména, příjmení, data narození a adresy. I když svědkové závěť nepodepsali, došlo "ke konvalidaci tohoto právního úkonu" tím, že svědkové později potvrdili, že závěť vyjadřuje poslední vůli zůstavitele. Nejvyšší a krajský soud podle stěžovatelky vyložily právní úpravu formalisticky, z relevantních ustanovení dovodily povinnost, která v nich není výslovně zakotvena, a jejich závěry nerespektují vůli zůstavitele. Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu se při posuzování jednostranných právních úkonů uplatní zásada, že je třeba upřednostnit takový výklad, který neplatnost nezakládá.
7. Nejvyšší soud i krajský soud ve svých vyjádřeních k věci samé toliko zopakovaly závěry obsažené v napadených usneseních; Ústavní soud proto nepovažoval za nutné zasílat tato vyjádření stěžovatelce k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 91/17 ze dne 28. 3. 2017; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), avšak zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že zatímco dle §476b občanského zákoníku z roku 1964 platilo, že u allografní závěti se svědci "musí na závěť podepsat", nyní se v §1539 odst. 1 větě druhé občanského zákoníku z roku 2012 stanoví toliko, že svědek "se podepíše na listinu obsahující závěť". Podle stěžovatelky by se s ohledem na odlišnou formulaci a se zřetelem k respektování vůle zůstavitele měla nová právní úprava vykládat tak, že se absence podpisu svědků na allografní závěti nezpůsobuje její absolutní neplatnost. Stěžovatelka tak brojí proti výkladu podústavního práva, který pokládá za nesprávný.
10. Výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy v napadených rozhodnutích, nicméně nelze označit za projev svévole či libovůle a nelze jej ani označit za přepjatě formalistický. I komentářová literatura ostatně zastává názor, že svědci se musejí na allografní závěť podepsat (MUZIKÁŘ, M. §1539. In: PETROV, Jan; VÝTISK, Michal; BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1509; ŠEŠINA, M; WAWERKA, K. §1534. In: ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 130). Ústavnímu soudu tak nepřísluší do výkladu podústavního práva provedenému obecnými soudy zasahovat [srov. obdobně např. nález sp. zn. II. ÚS 23/03 ze dne 3. 6. 2003 (N 81/30 SbNU 257)].
11. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu