ECLI:CZ:US:2021:2.US.2642.21.1
sp. zn. II. ÚS 2642/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Novákové, zastoupené Radkem Vojtkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Brentovou 617/9, Praha 5, proti části výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2021 č. j. MSPH 91INS 6879/2016, 3 VSPH 758/2021-B-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení části v záhlaví označeného rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že jím bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, do práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a do práva na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka jako dlužnice se v průběhu insolvenčního řízení domáhala podáním ze dne 3. dubna 2021 jednak zrušení dražby do pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, jednak vydání předběžného opatření na zrušení dražby. Městský soud v Praze jako insolvenční soud rozhodl tak, že podání stěžovatelky odmítl. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl tak, že se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2021 č. j. MSPH 91 INS 6879/2016-B-35 v části návrhu na vydání předběžného opatření potvrzuje; v části týkající se návrhu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud postupoval správně, když podání dlužnice odmítl v části návrhu na vydání předběžného opatření pro jeho nesrozumitelnost. Dlužnice v podání sice uvádí, že se domáhá nařízení předběžného opatření, kterým by insolvenční soud zrušil elektronickou dražbu z 13. 4. 2021, není však zřejmé, o jakou konkrétní dražbu se jedná, jaký majetek měl být v rámci dražby vydražen, jak dražba souvisí s insolvenčním řízením v její věci a proč je nutné dané předběžné opatření nařizovat. Vrchní soud dále v napadeném usnesení uvádí, že vady podání nebylo možné zhojit ani postupem podle §43 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a vyzvat stěžovatelku k jeho doplnění, neboť takový postup je v případě návrhů na vydání předběžného opatření vyloučen (§75a o.s.ř.). Odtud pak plyne, že návrh na vydání předběžného opatření nelze doplnit ani v rámci podaného odvolání a že rozhodující pro odvolací soud je stav v době vyhlášení napadeného usnesení (§75c odst. 4 o.s.ř.).
3. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá tu část rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu, a ve své ústavní stížnosti namítá, že dražbu nelze uskutečnit z důvodu rozporu platnosti smlouvy a tedy platnosti insolvenčního návrhu, platnosti insolvence a řešení úpadku konkurzem. Podle stěžovatelky z řízení před soudem není jasná výše a oprávněnost pohledávek vzhledem k absenci přezkumného řízení. Není jasná ani skutečná výše majetkové podstaty a nelze zhodnotit nutnost prodeje. Řízení je postiženo závažnými vadami v řízení a nesprávným právním posouzením, které vedou ke zvýhodnění věřitele (navrhovatele) oproti dlužníkovi, během celého soudního procesu a svědčí o podjatosti soudu. Stěžovatelka namítá nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž se odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10. Stěžovatelka namítá, že nebyla dostatečně poučena o svých procesních právech a povinnostech a upozorňuje, že nebyla po celou dobu řízení zastoupena. Závěrem stěžovatelka požaduje náhradu nákladů řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Totéž bylo ostatně zopakováno i ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu týkajícího se předběžného opatření navrženého stěžovatelem v tomtéž soudním řízení (nález sp. zn. III. ÚS 1121/202 ze dne 11. 8. 2020).
9. Po přezkoumání napadeného usnesení vrchního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že toto rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil takovým způsobem, že nelze shledat, že by postupoval ústavně nepřípustným způsobem. Jeho argumentaci rozvedenou v napadeném rozhodnutí lze považovat za ústavně souladnou. Napadené usnesení je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1834/10 je nepřípadný, protože v citované věci Ústavní soud rozhodoval o případu, u nějž se jedná o skutkově i právně naprosto odlišné okolnosti než je situace stěžovatelky.
10. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu