ECLI:CZ:US:2021:2.US.2646.21.1
sp. zn. II. ÚS 2646/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2021 č. j. 6 As 196/2021-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho základní právo garantované v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu.
2. Z ústavní stížnosti stěžovatele se podává pouze to, že se "domáhal soudní ochrany podle čl. 90 Ústavy i právní pomoci proti správním orgánům, které porušují ústavně zaručené politické právo na informace ... Správní žaloba i kasační stížnost však byly podmíněné uhrazením správního poplatku, ačkoliv stěžovatel dostatečně prokázal své nepříznivé majetkové poměry, status osoby se zdravotním postižením i obsahem okruhů žádostí, které se významně dotýkají jeho životní sféry ... což zakládá právní titul na ústavní stížnost."
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021 č. j. 10 A 27/2021-40. Obecné soudy rozhodovaly o žalobě stěžovatele na ochranu proti nečinnosti Vězeňské služby ČR, které nerozhodla o jeho žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. V řízení před městským soudem stěžovatel žádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Městský soud označeným usnesením žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce sice splňuje podmínku spočívající v nedostatku finančních prostředků, avšak v jeho případě jsou zároveň dány zvláštní okolnosti, pro které je namístě osvobození od soudních poplatků žalobci nepřiznat. Žalobce vede značné množství soudních sporů obdobného charakteru, které jsou projevem jeho zvýšeného zájmu o veřejné záležitosti a nijak se nedotýkají jeho životní sféry. Městský soud uzavřel, že žalobce je plně oprávněn takové spory vést, avšak v takovém případě je na místě, aby nesl náklady s nimi spojené.
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Stěžovatel Ústavnímu soudu předložil ústavní stížnost, která postrádá prakticky jakoukoliv relevantní, natož ústavněprávní argumentaci, čemuž odpovídá i její rozsah v počtu dvou odstavců (citovány výše). Jakkoliv podání splňuje formální požadavky §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, musí si stěžovatel uvědomit, že je to on - potažmo jeho právní zástupce -, kdo má předkládat adekvátní argumentaci a dále rozvádět namítaná pochybení obecných soudů či správních orgánů. Ústavní soud není povinen sám argumentaci domýšlet a vyhledávat možná pochybení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/06 ze dne 20. 12. 2006). Uvedené nadto stěžovatel činí opakovaně, přičemž Ústavní soud mu v této souvislosti najednou ve svém rozhodnutí sdělil, že "stěžovatel, který podá ústavní stížnost v takto minimalistickém stylu, musí být srozuměn s tím, že minimalistické bude i odůvodnění ze strany Ústavního soudu" (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1982/21 ze dne 24. 8. 2021 a řadu dalších).
6. Ústavní soud proto k napadeným rozhodnutím uvádí pouze to, že podmínky a podrobnosti práva na soudní ochranu upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Mezi takové podmínky spadá i poplatková povinnost, přičemž Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akceptoval takový výklad ze strany obecných soudů, podle kterého i v případě, kdy je účastník řízení nemajetný a bylo by namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků, může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporů, které účastník vede (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1837/17 ze dne 18. 7. 2017). V usnesení sp. zn. II. ÚS 3378/15 ze dne 26. 1. 2016 k tomu Ústavní soud uvedl, že o takový případ může jít, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu