ECLI:CZ:US:2021:2.US.2670.21.1
sp. zn. II. ÚS 2670/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelek M. M. a nezletilé M. L. M., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 138/2021-158 ze dne 29. června 2021 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 82 Nc 2502/2021-89 ze dne 20. dubna 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 138/2021-158 ze dne 29. června 2021 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 82 Nc 2502/2021-89 ze dne 20. dubna 2021, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu osobnosti a rodinného života dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), zákaz nucení k opuštění své vlasti dle čl. 14 odst. 4 Listiny, právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva"), právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí zakotvený v čl. 1 Ústavy a nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní stížnost stěžovatelka podala rovněž jménem své nezletilé dcery. Nezletilá se narodila v Německu (SRN) do manželství svých rodičů, kteří zde společně žili od roku 2001. Nezletilá i oba rodiče mají německé občanství, matka s nezletilou též české. V roce 2015 došlo k odloučení rodičů a matka s nezletilou se odstěhovaly ze společné domácnosti s otcem nezletilé. V roce 2017 pak bylo manželství rodičů nezletilé rozvedeno, přičemž oběma rodičům zůstala společná rodičovská odpovědnost. Po rozvodu žila nezletilá nadále s matkou a otec své právo péče vykonával prostřednictvím styků, později realizovaných za přítomnosti opatrovníka, a dle spisu současně hradí výživné. Styk otce s nezletilou byl ale problematický a od srpna roku 2019 se ho již nedařilo realizovat vůbec.
3. Dne 28. ledna 2020 podala matka nezletilé u Okresního soudu v Deggendorfu návrh na svěření nezletilé do její výlučné péče, dosud o něm ovšem nebylo rozhodnuto. Dne 15. března 2020 zaslal otec nezletilé e-mail opatrovnici pro styk, že z důvodu odvrácení další emocionální zátěže nezletilé prozatím nebude využívat své právo styku s nezletilou, neboť poslední pokus o realizaci styku nezletilé s otcem byl velmi emočně vypjatý a nezletilá styk hystericky odmítala. Matka se následně s nezletilou chtěla přemístit do České republiky, ovšem otec nezletilé jí k tomu odmítl dát souhlas. Dne 17. dubna 2020 tak matka v D. podala návrh na určení bydliště nezletilé soudem, o kterém rovněž dosud nebylo rozhodnuto. Dne 20. června 2020 matka nezletilou bez souhlasu otce přemístila do České republiky, kde se obě dosud zdržují.
4. Otec nezletilé se poté obrátil na Německý ústřední orgán, který v přípise ze dne 6. ledna 2021 adresovanému českému Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD) konstatoval, že obvyklé bydliště nezletilé je v Německu a matka nezletilou přemístila neoprávněně, čímž porušila společné právo rodičů péče o nezletilou. Otec nezletilé dále inicioval trestní stíhání matky pro trestný čin odnětí nezletilé, přípisem Státního zastupitelství sp. zn. 7 Js 5409/20 ze dne 15. ledna 2021 ale bylo zastaveno, neboť bylo shledáno, že matka je nevinná, protože otec právo styku s nezletilou nevykonával. Otec proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Usnesením Okresního soudu v D. ze dne 25. ledna 2021 pak byla matce uložena pořádková pokuta za maření kontaktu otce s nezletilou. Další řízení ve věcech péče o nezletilou v Německu dosud probíhají.
5. V procesním stádiu, jež je předmětem přezkumu Ústavním soudem, se otec nezletilé následně návrhem doručeným Městskému soudu v Brně dne 30. 3. 2021 domáhal, aby soud nařídil matce povinnost navrátit nezletilou do místa jejího obvyklého bydliště v SRN v souladu s Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen jako "Haagská úmluva"). Městský soud v Brně rozhodl výše nadepsaným rozsudkem č. j. 82 Nc 2502/2021-89 ze dne 20. dubna 2021 tak, že nařídil matce navrátit nezletilou do místa jejího obvyklého bydliště v D. v Německu a rozhodl též o přiměřených zárukách, které musí být pro navrácení nezletilé poskytnuty ze strany otce. Městský soud na základě dokazování dospěl k závěru, že obvyklé bydliště nezletilé je ve Spolkové republice Německo a matka nezletilou do České republiky přemístila neoprávněně. Naplnění některé z výjimek dle čl. 13 nebo čl. 20 Haagské úmluvy, které umožňují odepřít povinné navrácení dítěte, městský soud neshledal. Též dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilé je, aby se navrátila do místa obvyklého bydliště v Německu a došlo k obnovení zpřetrhaných vazeb k otci.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podala matka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně výše nadepsaným rozsudkem č. j. 20 Co 138/2021-158 ze dne 29. června 2021 tak, že rozsudek prvostupňového soudu jako věcně správný potvrdil, neboť odvolání stěžovatelky neshledal opodstatněným. Odvolací soud po doplněném dokazování ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky došlo k protiprávnímu přemístění nezletilé do České republiky a je třeba ji navrátit do místa jejího obvyklého bydliště ve Spolkové republice Německo. Shodně se soudem prvního stupně též neshledal naplnění žádné z výjimek umožňujících nenavrácení.
7. Nyní podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 138/2021-158 ze dne 29. června 2021 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 82 Nc 2502/2021-89 ze dne 20. dubna 2021, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva. Toto porušení stěžovatelka spatřuje především v tom, že obecné soudy rozhodly v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, nesprávně posoudily její obvyklé bydliště, ignorovaly matkou předložená varování a důkazy zejména ohledně traumatických zážitků nezletilé, neprozkoumaly řádně podmínky živobytí a psychický stav nezletilé po jejím návratu, jakož ji ani nevyslechly a nebyla rovnocenným účastníkem řízení jako její rodiče, a nutí stěžovatelku proti její vůli vycestovat s dcerou z České republiky.
8. Stěžovatelka je přesvědčena, že obvyklé bydliště nezletilé je v České republice, neboť zde má vytvořené pevné vazby nejen k blízkým příbuzným matky. Navštěvovala zde už předškolní zařízení a v září 2021 zde začala plnit povinnou školní docházku. Vztah domova vytvořený k České republice pak nezletilá deklarovala i při pohovoru se sociální pracovnicí. Navíc ani dle stěžovatelky nehovoří jazykem země, do které má být dle rozhodnutí soudů navrácena. Z těchto důvodů nezletilá nemohla být do České republiky přemístěna protiprávně a návrh otce na navrácení tedy měl být zamítnut. Dle stěžovatelky pak rozhodnutí obecných soudů ani nejsou řádně odůvodněna.
9. Stěžovatelka dále uvádí, že nezletilá nebyla v řízení řádně zastoupena advokátem, který jí měl být ex offo ustanoven, čímž bylo porušeno její právo na rovnost účastníků a rovnost zbraní. Obecné soudy dále legitimním způsobem nezjistily názor nezletilé, ač k němu s ohledem na její rozumovou vyspělost měly přihlédnout. Dle stěžovatelky soudy nemohou na zjištění názoru dítěte rezignovat pouze s odkazem na to, že dítě je pod vlivem jednoho rodiče a s druhým rodičem se nestýká. Obecné soudy pochybily též tím, že nevěnovaly dostatečnou pozornost tvrzení matky, že nezletilé návratem hrozí újma, jakož ani odborné zprávě speciální psycholožky, která potvrzovala traumatické zážitky nezletilé při pobytu u otce a hrozící újmu způsobenou návratem. Dle stěžovatelky mělo být v řízení vypracování psychodiagnostické posouzení dopadu návratu nezletilé, případně též znalecký posudek z oboru psychologie.
10. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelky požádaly o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jejich případný výkon je z pohledu stěžovatelky nežádoucí.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
11. Návrh na zahájení řízení stěžovatelky - matky nezletilé byl podán včas, přičemž se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
12. Stěžovatelka (matka nezletilé) však podala návrh i za svou dceru, kterou Ústavní soud v odůvodnění tohoto usnesení ani dále za stěžovatelku neoznačuje.
13. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že nezletilé byl v průběhu řízení před obecnými soudy z důvodu kolize zájmů mezi ní a rodiči ustanoven kolizní opatrovník (ÚMPOD). Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti z důvodu střetu zájmů rodič již nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 429/2014, též i sp. zn. 25 Cdo 4562/2008], neboť kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. Opatrovník ustanovený soudem "může zmocnit jinou osobu (např. advokáta - pozn.) k zastupování účastníka v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat" [viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986 Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987].
14. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti. Ve své judikatuře dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítě není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem, tj. není oprávněn ani k podání ústavní stížnosti jménem dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669), bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 2768/14 ze dne 30. 10. 2014, bod 5].
15. Za účelem ochrany práva nezletilých stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu a předcházení systematickému odepírání spravedlnosti určité skupině osob [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy] se vyvinula komplementární linie judikatury, z níž plyne, že v případech kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte právě obecným soudem ustanovený kolizní opatrovník [v podrobnostech lze plně odkázat na nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35, v němž Ústavní soud konstatoval, že kolizní opatrovník - tehdy rovněž Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí - byl oprávněn podat jménem nezletilé stěžovatelky ústavní stížnost; srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016, bod 7; usnesení sp. zn. I. ÚS 735/18 ze dne 11. 12. 2018, bod 35]. Mimoto v obecné rovině není vyloučeno ani podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 5].
16. Ústavní soud tedy ve vztahu ke stěžovatelčině návrhu "jménem nezletilé" uzavírá, že i v projednávaném případě hrozil střet zájmů rodičů a jejich nezletilého dítěte - ostatně proto byla nezletilá dcera v řízení před obecnými soudy zastoupena kolizním opatrovníkem, přičemž ani v řízení před Ústavním soudem ji obecně nebyla oprávněna zastupovat stěžovatelka (matka), resp. k tomu zmocnit advokátku. Navíc obsah podání, vývoj řízení před Ústavním soudem i obecnými soudy a velmi nízký věk nezletilé, jenž jí zatím neumožňuje pochopit účel a smysl soudního řízení a vyjádřit svůj postoj k věci, nasvědčují tomu, že stěžovatelčino podávání ústavní stížnosti jménem svým i jménem své nezletilé dcery mnohem spíše svědčí o procesní taktice stěžovatelky, která tímto způsobem fakticky stále brojí proti výkonu rozhodnutí přemístěním nezletilé do místa původního bydliště.
17. Jinými slovy, Ústavní soud má za to, že stěžovatelka (matka dítěte) v nyní posuzované věci pouze využívá nezletilé k prosazování vlastních zájmů. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla oprávněna podat jménem nezletilé ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Vzhledem k velmi nízkému věku nezletilé Ústavní soud nepřistoupil ani k přímému zjišťování jeho názoru na podanou ústavní stížnost. Rovněž Ústavní soud neshledal žádný důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu v otázce podání ústavní stížnosti jménem nezletilého dítěte jeho rodičem, resp. zákonným zástupcem.
18. Dále se tedy Ústavní soud zabýval toliko návrhem stěžovatelky (matky nezletilé) směřujícím proti napadeným soudním rozhodnutím. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
19. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
20. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho posláním tudíž není přezkoumávání pouhé správnosti interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná jejich věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně chráněných základních práv nebo svobod stěžovatelky, ústavních principů a obecné ideje spravedlnosti.
21. Obzvláště zdrženlivě pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, neboť rozhodování v těchto právních věcech se odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek před obecnými soudy, které v této roli nemůže Ústavní soud nahrazovat. Úkol Ústavního soudu spočívá v posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli.
22. Pokud tedy jde o námitky stěžovatelky fakticky uplatněné ve vztahu k návratovému rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v Německu, stěžovatelka je předně přesvědčena, že obvyklé bydliště má nezletilá v České republice, přičemž namítá i další pochybení ze strany obecných soudů, pro která mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jakož i ústavněprávních principů.
23. Základní pravidla pro navrácení dítěte, jež bylo neoprávněně přemístěno nebo zadrženo v cizině, jsou upravena v Haagské úmluvě, jež je součástí právního řádu České republiky podle čl. 10 Ústavy.
24. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže [písmeno a)] bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoli jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění nebo zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.
25. Článek 12 Haagské úmluvy stanoví, že jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci. Má-li soudní nebo správní orgán dožádaného státu důvod se domnívat, že dítě bylo přemístěno do jiného státu, může zastavit řízení nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte.
26. Uvedená ustanovení doplňuje čl. 13 Haagské úmluvy, podle něhož bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že [písmeno a)] osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
27. Zvláštní řízení o návrhu na navrácení dítěte podle Haagské úmluvy je pak v podmínkách České republiky upraveno v §478 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přičemž dle §489 odst. 2 tohoto zákona soud může v rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odložit navrácení dítěte, a to splněním přiměřených záruk navrhovatelem nebo vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření orgány státu, do něhož má být dítě navráceno.
28. Jelikož se jedná o mezinárodní únos nezletilé mezi členskými státy Evropské unie, je nutno aplikovat také příslušnou unijní právní úpravu - nařízení Brusel II bis, které je v rámci právního řádu České republiky přímo použitelné. Toto nařízení obsahově navazuje na Haagskou úmluvu a doplňuje ji o některá specifická pravidla, jež se uplatní v případě mezinárodního únosu dítěte mezi členskými státy Evropské unie. Haagská úmluva je v těchto vztazích i nadále účinná (čl. 62 odst. 2 nařízení), avšak nařízení Brusel II bis má před ní aplikační přednost [čl. 60 písm. e) nařízení].
29. Těžiště právní úpravy relevantní pro nyní posuzovanou věc se nachází v čl. 11 nařízení Brusel II bis. Uvedené ustanovení se použije, požádá-li rodič (nositel práva péče o dítě) příslušné orgány v členském státě Evropské unie o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy, aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno (přemístěno) nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, v němž mělo obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním (přemístěním) nebo zadržením (čl. 11 odst. 1 nařízení). Stran možnosti rozhodnout o nenavrácení dítěte do místa obvyklého bydliště z důvodu existence vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, nařízení stanoví, že "soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení" (čl. 11 odst. 4 nařízení).
30. Ustanovení čl. 11 nařízení Brusel II bis je přitom nutno vykládat i ve světle čl. 2 odst. 11 tohoto nařízení, dle něhož se za neoprávněné považuje odebrání (přemístění) nebo zadržení dítěte v jiném členském státě, a) kterým je porušováno právo péče o dítě, a to b) za předpokladu, že v době odebrání (přemístění) nebo zadržení bylo právo péče o dítě skutečně vykonáváno, příp. by bylo vykonáváno, kdyby k odebrání (přemístění) nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se přitom "považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti."
31. Ústavní soud především uvádí, že obecné soudy aplikovaly na posuzovanou věc vhodnou právní úpravu, včetně nařízení Brusel II bis. Stěžejní je pak otázka určení obvyklého bydliště nezletilé, která má zcela klíčový význam pro posouzení, zda se stěžovatelka - matka nezletilé - vůbec mohla dopustit mezinárodního únosu nezletilé do České republiky a zda byly dány podmínky pro to, aby obecné soudy stěžovatelce nařídily, aby nezletilou navrátila do Německa.
32. Pojem "obvyklé bydliště dítěte" má význam jako hraniční určovatel pro stanovení protiprávnosti přemístění nezletilých z jednoho členského státu (Německa) do jiného členského státu Evropské unie (České republiky). Jelikož nařízení Brusel II bis ani Haagská úmluva tento pojem nedefinují [nález sp. zn. II. ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015 (N 163/78 SbNU 437), bod 16], kritéria pro určení obvyklého bydliště dítěte byla postupné vymezována až judikaturou. V kontextu nařízení Brusel II bis se touto otázkou zevrubné zabýval především Soudní dvůr Evropské unie (SDEU), jenž dospěl k závěru, že obvyklé bydliště dítěte musí být stanoveno na základě všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě. Obvyklé bydliště dítěte se nachází tam, kde se v době předcházející mezinárodnímu únosu fakticky nacházel skutečný středobod jeho života (srov. rozsudek SDEU ve věci C-512/17 HR ze dne 28. 6. 2018, bod 42). Kromě fyzické přítomnosti dítěte na území určitého členského státu Evropské unie je třeba zohlednit i další faktory, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost neměla pouze dočasnou či příležitostní povahu a že dítě bylo v tomto státě integrováno v rámci sociálního a rodinného prostředí (rozsudek SDEU ve věci C-111/17 PPU OL ze dne 8. 6. 2017, body 42 až 43; rozsudek SDEU ve věci C-497/10 PPU Mercredi, cit. výše, body 44 a 47 až 49; rozsudek SDEU ve věci C-523/07 A ze dne 2. 4. 2009, body 37 až 38), zejména trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu dítěte na území různých členských států, rodinné a sociální vazby dítěte v uvedených členských státech a případně místo a podmínky jeho školní docházky (rozsudek SDEU ve věci C-523/07 A, cit. výše, bod 39). Taktéž lze přihlédnout k záměru rodičů usadit se s dítětem v určitém členském státě, je-li vyjádřen konkrétními kroky (rozsudek SDEU ve věci C-523/07 A, cit. výše, bod 40; rozsudek SDEU ve věci C-376/14 PPU C ze dne 9. 10. 2014, bod 52). Naopak obvyklý pobyt dítěte na území určitého členského státu bez dalšího nezakládají a) předchozí dočasné pobyty rodiče a dítěte na území státu, ze kterého tento rodič pochází, kupříkladu v rámci dovolených nebo v období svátků, či b) skutečnost, že rodič pochází z určitého členského státu, z toho plynoucí kulturní vazby dítěte na tento stát a jeho vztahy s rodinnými příslušníky, již v tomto státě bydlí, (rozsudek SDEU ve věci C-512/17 HR, cit. výše).
33. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy shora uvedené faktory zohlednily dostatečným způsobem a jejich závěr, že obvyklé bydliště nezletilé se nachází v Německu, je dostatečně podložen provedenými důkazy. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zjištění obecných soudů, že nezletilá se narodila v Německu, od narození zde žila, navštěvovala zde mateřskou školu i lékaře. Oba rodiče i nezletilá mají německé státní občanství, nezletilá a její matka též české, nicméně matka nezletilé ve Spolkové republice Německo žila, studovala a pracovala téměř 20 let až do svého odchodu s nezletilou do České republiky, ke kterému otec nezletilé nikdy nedal souhlas. Z napadených rozhodnutí též vyplývá zjištění, že otec nezletilé se svého práva na péči o nijak nevzdal.
34. Na závěru o obvyklém bydlišti nezletilé v Německu nemohla nic změnit ani skutečnost, že nezletilá měla bezpochyby vazby i na Českou republiku, měla zde příbuzné z matčiny strany, po příjezdu z Německa zde navštěvovala předškolní zařízení a od září 2021 zde plnila povinnou školní docházku. Pouze pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka neprokázala a ostatně ani netvrdila, že otec nezletilé výslovně nebo konkludentně vyjádřil souhlas s tím, aby se obvyklé bydliště nezletilé nacházelo v České republice.
35. Ústavní soud proto na základě shora uvedeného uzavírá, že obecné soudy neporušily základní právo stěžovatelky nebo její dcery na respektování rodinného a soukromého života, když dospěly k závěru, že obvyklé bydliště nezletilé se nachází ve Spolkové republice Německo, a na základě toho stěžovatelce nařídily, aby nezletilou do tohoto státu navrátila.
36. K tomu Ústavní soud dodává, že obecné soudy o navrácení nezletilé do Německa nerozhodly bez dalšího, nýbrž návrat podmínily stanovením záruk, které musí otec nezletilé pro návrat své dcery splnit. V tomto ohledu tak Ústavní soud neshledal na straně obecných soudů jakékoli pochybení, které by opravňovalo jeho kasační zásah.
37. Co se týče dalších námitek stěžovatelky, Ústavní soud je též neshledal opodstatněnými nebo důvodnými. Nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že obecné soudy nevzaly v úvahu názor nezletilé, když se jejím názorem, který vyjádřila před Orgánem sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), zabývaly, přičemž vysvětlily, proč názoru nezletilé nelze z důvodu jednostranného a dlouhotrvajícího vlivu matky přiznat patřičnou váhu. Obecné soudy pak dostatečně vzaly v úvahu vyjádření opatrovníka nezletilé, jehož úkolem bylo v řízení hájit zájmy právě nezletilé. Nelze pak přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že obecné soudy ignorovaly tvrzení ohledně újmy nezletilé a nevěnovaly náležitou pozornost odborné zprávě speciální psycholožky. Naopak, oba obecné soudy ve svých rozhodnutích pracují s psychickým stavem nezletilé a zabývají se možnou újmou, kterou by nezletilé mohl návrat způsobit, přičemž se vyjadřují též k dané odborné zprávě speciální psycholožky, avšak dostatečně odůvodňují své závěry o tom, že nezletilé návratem do Německa nebezpečí nehrozí. Pokud má stěžovatelka za to, že obecné soudy v řízení měly nechat vypracovat psychodiagnostické posouzení dopadu návratu nezletilé, případně též znalecký posudek z oboru psychologie, měla to stěžovatelka - matka - v řízení navrhnout, což ovšem neučinila. Už Městský soud v Brně pak zdůraznil, že nezletilá se má navrátit primárně s matkou, a tedy nebude "vydána na pospas" pouze otci. Celkově obecné soudy svá rozhodnutí řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily a z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout, načež na ně Ústavní soud odkazuje.
38. K poslední námitce stran neustanovení nezletilé advokáta jakožto právního zástupce Ústavní soud pouze krátce konstatuje, že v řízení o rodiněprávních věcech se nezletilým dětem, jichž se řízení týká a jejichž zájmy jsou v kolizi se zájmy jejich zákonných zástupců, tj. rodičů, jako dalších účastníků řízení, ustanovuje pro účely zastupování a hájení jejich zájmů opatrovník. V posuzovaném případě pak nezletilá v řízení před obecnými soudy opatrovníka ustanoveného měla (ÚMPOD), přičemž napadená rozhodnutí byla vydána v oblasti spadající do působnosti ÚMPOD, který je dostatečně personálně vybaven k tomu, aby mohl v tomto typu řízení hájit nejlepší zájem nezletilých dětí. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud ze strany obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
39. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 138/2021-158 ze dne 29. června 2021 a rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 82 Nc 2502/2021-89 ze dne 20. dubna 2021, kterými bylo rozhodnuto o navrácení nezletilé podle Haagské úmluvy a nařízení Brusel II bis do místa jejího obvyklého bydliště v obci Deggendorf, Spolková republika Německo, nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky ani jiných osob, jakož daná rozhodnutí ani neodporují nejlepšímu zájmu nezletilé a neporušují ani jiné ústavněprávní principy.
40. Z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
41. S ohledem na rychlé rozhodnutí neprodleně po seznámení se se spisem a zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti Ústavní soud v rámci zásady hospodárnosti nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odložení výkonu napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu