ECLI:CZ:US:2021:2.US.27.21.1
sp. zn. II. ÚS 27/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Gottvalda, zastoupeného Mgr. Kamilem Tvarůžkou, advokátem se sídlem Hlavní 83/115, Opava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 2040/2020-370, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na rovnost v řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip právní jistoty.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalovanou stranou o zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 3. 5. 2019 č. j. 112 C 366/2014-308 žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. 8 Co 268/2019-334 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu co do nároku na zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím a co do nákladů řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek nalézacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu. Ve zbytku dovolání odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti závěrům Nejvyššího soudu. Namítá, že změna žaloby z plnění ze smlouvy na plnění z bezdůvodného obohacení byla nepřípustná. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zvýhodňuje žalobce a je překvapivé.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srv. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srv. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 nebo sp. zn. III. ÚS 2615/20 ze dne 18. 9. 2020]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
8. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly k dovolání žalovaného zrušeny výše specifikované výroky rozsudku odvolacího soudu a rozsudku nalézacího soudu a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na to, že věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srv. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321), či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23, 31)]. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srv. nález ze sp. zn. Pl. ÚS 29/11 dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srv. body 29. a 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Souhrnně řečeno, ústavní stížnost je přípustná jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale ve stěžovatelově věci zjevně nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá práva.
9. Přesah vlastních zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatel netvrdil.
10. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj