ECLI:CZ:US:2021:2.US.2938.20.1
sp. zn. II. ÚS 2938/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti D. H., zastoupeného Mgr. Monikou Coufalovou, advokátkou se sídlem Bohunická 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1559/2018-455 ze dne 30. června 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 19/2016 ze dne 27. května 2016 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 17 T 40/2013-126 ze dne 21. března 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. c) a §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále též "tr. zákon"), pomocí k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §10 odst. 1 písm. c) a §128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona a pomocí k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §10 odst. 1 písm. c) a §127 odst. 1 tr. zákona, jichž se měl dopustit způsobem a za okolností podrobně rozvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tuto sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem. Vedle toho byl stěžovateli uložen jednak peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena nebo zástupce obchodních společností a družstev v trvání čtyř let.
3. K odvolání stěžovatele, dalších spoluobviněných a státního zástupce Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, vyjma výroku o vině a trestu stran spoluobviněného R. K. Ohledně stěžovatele pak sám ve věci rozhodl tak, že jej uznal vinným pomocí ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
4. Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel obecně vytkl Vrchnímu soudu v Praze nedostatečné odůvodnění odsuzujícího rozsudku, za nepřípustný považoval odkaz na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které však podle něj také nedosahovalo kvalit předpokládaných zákonem. Konkrétně se domníval, že koordinace jednání jednotlivých uchazečů o veřejnou zakázku v rozhodné době nenaplňovala znaky žádného trestného činu. Z provedeného dokazování dále nevyplývá, že by stěžovatel věděl o zapojení představitele Ministerstva obrany do manipulace se zadávacím řízením. Způsob, jakým vrchní soud zdůvodnil naplnění subjektivní stránky ve vztahu k pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, je podle názoru stěžovatele nedostatečný.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
6. Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
8. Ústavní soud při svém posouzení na řízení pohlíží jako na jeden celek. Nemůže přitom přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v trestním řízení nebylo spolehlivě prokázáno jeho úmyslné zavinění. Trestní soudy ve svých rozhodnutích opakovaně poukazovaly na průkazný obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Z nich vyplynulo, že stěžovatel dobrovolně a vědomě spolupracoval jak se spoluobviněným M. K., hlavním koordinátorem zákulisních dohod mezi uchazeči o předmětnou veřejnou zakázku, tak i s dalšími osobami zapojenými do zločinného spolčení. V řízení byly navíc provedeny další listinné a jiné důkazy, z nichž sice konkrétně ve vztahu ke stěžovateli nelze usoudit na jeho samotnou vinu, ale které doplňují celkový rámec odposlechů tím, že umožňují poskládat mozaiku vývoje a způsobu páchání souzené trestné činnosti. Přitom si tyto dva důkazní komplexy, jak plyne z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, navzájem neprotiřečí, ale naopak "zapadají do sebe". Na základě těchto skutečnosti trestní soudy dospěly k logickému závěru, že stěžovatel svým jednáním směřoval nikoli k transparentní účasti společnosti, za niž jednal v zadávacím řízení, s opravdovým zájmem získat veřejnou zakázku, ale k tomu, aby na žádost spoluobviněného K. dělal tzv. "křoví" předem domluvenému vítězi. Ústavní soud neshledává důvody, aby tento závěr rozporoval.
9. Ústavní soud akceptuje i způsob, jakým trestní soudy odůvodnily závěr o úmyslném zavinění stěžovatele ve vztahu k účastenství ve formě pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku. Při komplexním zhodnocení učiněných konkrétních skutkových zjištění obecné soudy dospěly k závěru, že pokud byl stěžovatel ve spojitosti se zadávacím řízením označeném jako "kuchyně H." požádán o laskavost spočívající ve formální účasti jím zastupované obchodní společnosti, nutně si pod tím musel představit, že předpokladem účinné pomoci bylo také "náhodné", tj. zmanipulované vylosování mezi užší počet pěti zájemců o veřejnou zakázku, protože pouhé zařazení mezi širší neomezený okruh uchazečů by "žadateli o laskavost" ještě nepřinesla žádnou faktickou výhodu, k níž měla jeho formální účast vést. Stěžovatel si dále musel být vědom, že za zadavatele (Vojenskou ubytovací a stavební správu) vystupují i úřední osoby, které se nutně musí podílet na netransparentním a účelově zkresleném zadávacím řízení, přičemž mu byl takový následek lhostejný. Z uvedených okolností tedy spolehlivě vyplýval stěžovatelův nepřímý úmysl také ve vztahu k pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby (blíže viz č. l. 40-42 usnesení Nejvyššího soudu). Námitkám stěžovatele, že jeho jednání by nemělo mít trestněprávní následky, že nevěděl o manipulaci se zadávacím řízením ani o zapojení určité úřední osoby, proto Ústavní soud nepřiznává relevanci.
10. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu