ECLI:CZ:US:2021:2.US.2963.20.1
sp. zn. II. ÚS 2963/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) P. J. a b) V. R., obou zastoupených Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 5 Tdo 1559/2018-455, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé podávají proti v záhlaví označenému rozhodnutí ústavní stížnost. Tvrdí, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody, a to konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2014 č. j. 17 T 41/2013-244 (dále jen "rozsudek nalézacího soudu"), společně s dalšími obviněnými, uznáni vinnými ze spáchání pomoci k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. c) k §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, pomoci k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §10 odst. 1 písm. c) k §128a odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 trestního zákona a pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §10 odst. 1 písm. c) k §127 odst. 1 trestního zákona (skutek VI. obžaloby). Stěžovatelé byli rovněž uznáni vinnými ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona (skutek X. obžaloby).
3. Trestná činnost uvedená pod bodem VI. obžaloby spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že se stěžovatelé spolu s dalšími odsouzenými v této věci účastnili ovlivňování výsledku výběrového řízení v případě veřejné zakázky "Jindřichův Hradec - plynofikace, kotelny" zadané v rámci resortu Ministerstva obrany. Stěžovatelé se podíleli na tom, aby do užšího výběrového řízení byly podvodně vylosovány společnosti, s jejichž zástupci byla již předem domluvena jejich formální účasti v řízení, čímž byla zajištěna koordinace cenových nabídek. Tímto způsobem stěžovatelé umožnili, aby bylo předem vybrané společnosti zajištěno vítězství ve výběrovém řízení. Stěžovatelé tak navíc činili jako vedoucí představitelé utajeného společenství osob s přesně rozdělenými funkcemi, vzniklého za účelem dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti, jež spočívala v koordinovaném nezákonném ovlivňování při zadávání veřejných zakázek (skutek X. obžaloby). Svá skutková zjištění nalézací soud opřel především o provedené odposlechy a záznam telekomunikačního provozu a věci zajištěné při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků.
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2016 sp. zn. 1 To 19/2016 byl rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelé uznávají vinnými ze spáchání pomoci ke zvlášť závažnému zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c) k §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 11. 2011, pomoci ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. c) k §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku (skutek VI. obžaloby) a trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona (skutek X. obžaloby).
5. Za to byl stěžovatel a) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jenž byl podmíněně odložen se stanovenou zkušební dobou v trvání 1 roku. Stěžovatel b) byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jenž mu byl odložen se stanovenou zkušební dobou v trvání 2 roků. Stěžovateli b) byl rovněž uložen peněžitý trest v celkové výši 300 000 Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku a zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce vedoucího zaměstnance ve veřejnoprávních orgánech v trvání 4 roků.
6. Odvolací soud se neztotožnil s právní kvalifikací nalézacího soudu, neboť dospěl k závěru, že pozdější právní úprava je pro obžalované příznivější, a s ohledem na celkovou dobu řízení se rozhodl mimo jiné rozsudek nalézacího soudu zrušit a sám napravit další pochybení nalézacího soudu novým rozhodnutím. Odvolací soud vycházel z dokazování provedeného nalézacím soudem, přičemž je doplnil pouze v určitých dílčích aspektech - aktualizovanými opisy rejstříky trestů všech obžalovaných, přepisy odposlechů týkajících se obžalovaného JUDr. Jana Hofmanna, osobními doklady některých obžalovaných a doplněním znaleckého posudku.
7. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 5 Tdo 1559/2018-455 (dále jen "napadené usnesení"), byla dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Dovolací soud posoudil stěžovateli uplatněné námitky procesního charakteru v oblasti dokazování jako uplatněné mimo meze dovolacího důvodu, přezkoumal ovšem dokazování z pohledu možného porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů, jež však Ústavní soud v dané věci neshledal.
II. Ústavní stížnost
8. Stěžovatelé namítají, že napadeným usnesením bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stížností argumentace je založena výhradně na stěžovateli vytýkané procesní nepoužitelnosti (absolutní neúčinnosti) důkazů získaných odposlechy a záznamem telekomunikačního prostoru, domovními prohlídkami a prohlídkami jiných prostor a pozemků. Argumentaci stěžovatelů lze rozdělit do následujících tří relativně samostatných okruhů.
9. Ad 1) stěžovatelé namítají, že v přípravném řízení bylo o příkazech k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazech k domovním prohlídkám rozhodnuto v rozporu s rozvrhem práce Okresního soudu v Českých Budějovicích nezákonným soudcem. Stěžovatelé rovněž citovaný rozvrh práce v rozhodném znění shledávají neurčitým a netransparentním. Obecné soudy rozhodující o vině a trestu na takto získaných důkazech založily svá rozhodnutí, v čemž stěžovatelé spatřují porušení svého práva na zákonného soudce, stejně tak jako práva na spravedlivý proces. Dovolací soud dle názoru stěžovatelů tuto protiústavnost nenapravil.
10. Ad 2) stěžovatelé příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, příkazům k domovním prohlídkám a příkazům k prohlídkám jiných prostor a pozemků, vytýkají jejich nedostatečné odůvodnění. Nedostatečným shledávají stěžovatelé zejména odůvodnění jejich neodkladnosti nebo neopakovatelnosti. O návrzích státního zástupce v přípravném řízení bylo navíc dle stěžovatelů rozhodnuto s takovou rychlostí, že tím měla být znemožněna adekvátní třístupňová kontrola policejní orgán - státní zástupce - soudce, o čemž by měla svědčit "šablonovitost" jejich odůvodnění. Jejich povolení soudem tedy stěžovatelé shledávají toliko formálním.
11. Ad 3) stěžovatelé mají za to, že domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor jsou důsledkem nezákonné ingerence Vojenského zpravodajství do trestního řízení. Stěžovatelé namítají, že se Vojenské zpravodajství aktivně podílelo na vyšetřování, přičemž mělo i v konkrétních nemovitostech navrhovat provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků. Policejní orgán se měl navíc tuto nezákonnou ingerenci pokusit zakrýt, k čemuž stěžovatelé poukazují na to, že ze spisu byly odstraněny materiály týkající se činnosti Vojenského zpravodajství.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadeného usnesení dovolacího soudu a rozsudků nalézacího a odvolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
16. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)]. V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva [nález sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69)]. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
17. Stěžejní námitkou stěžovatelů je vytýkané porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít v důsledku nerespektování rozvrhu práce Okresního soudu v Českých Budějovicích, jeho netransparentnosti a neurčitosti. Ústavní soud této námitce přisvědčit nemohl. Ústavní soud v minulosti interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny tak, že na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen, pro různé důvody a rozličné účely, výběr soudů a soudců ad hoc. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí uvedeného základního práva na zákonného soudce - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [nález sp. zn. I. ÚS 93/99 ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463)]. Pro účely posouzení toho, zda došlo k porušení práva na zákonného soudce, má však mimo jiné podstatný význam i to, zda stěžovatelé například dokládají konkrétní manipulaci s věcí, účelové přidělení věci soudci nebo například přerozdělení věci předmětnému soudci až poté, co věc napadla někomu jinému, což by závažnost případného porušení práva na zákonného soudce výrazně zvyšovalo (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3298/17 ze dne 13. 12. 2017 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1394/19 ze dne 30. 9. 2019). Právo na zákonného soudce především slouží k ochraně proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze je však zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 105/61 SbNU 581)].
18. Byť stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí opak, Ústavní soud připomíná, že se v této trestní věci již ústavními stížnostmi mimo jiné nynějších stěžovatelů proti příkazům k domovním prohlídkám, proti příkazům k prohlídkám jiných prostor a proti postupu policejního orgánu při jejich provádění, zabýval ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1033/07. V usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. prosince 2007 přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnosti proti výše uvedeným příkazům a postupu policejního orgánu byly zjevně neopodstatněné. Za těchto okolností spolu se zcela vágními a nekonkrétními námitkami stran nerespektování rozvrhu práce Okresního soudu v Českých Budějovicích v přípravném řízení, přičemž stěžovatelé ani například netvrdí účelové přidělení věci, se tyto námitky Ústavnímu soudu jeví jako účelové, snažící se zpětně zvrátit již pravomocná rozhodnutí trestních soudů. Tyto závěry lze obdobným způsobem vztáhnout i na vydané příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Ústavní soud tedy neshledal, že by dané okolnosti případu měly svědčit o porušení práva stěžovatelů na zákonného soudce ani práva na spravedlivý proces.
19. Co se týče stěžovateli vytýkanému nedostatečnému odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor, a to zejména co se týče jejich neodkladnosti nebo neopakovatelnosti, jak poukázal i v napadeném usnesení dovolací soud, touto námitkou se Ústavní soud v již výše citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. prosince 2007, rovněž zabýval. Dospěl přitom k závěru, že příkazy k domovním prohlídkám byly sice odůvodněny stručně, avšak zcela v mezích náležitostí odůvodnění usnesení podle §134 trestního řádu, přičemž rovněž dovodil, že z nich naprosto "nevyplývá, že by se soudce nezabýval věcí dostatečně, a že by tak neposkytl v posuzované věci dostatečnou míru záruky proti zneužití domovní prohlídky orgány veřejné žaloby". Co se týče příkazů k prohlídkám jiných prostor a pozemků vydaných policejním orgánem, Ústavní soud v tehdy posuzované věci shledal, že tyto byly odůvodněny "podrobně" [příkazy byly policejním orgánem vydány před derogací části ustanovení §83a odst. 1 trestního řádu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), pozn. Ústavního soudu]. Navázal-li tedy v napadeném usnesení na tyto závěry za použití relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu dovolací soud, přičemž k nedostatečnému odůvodnění příkazů nedospěl, nelze mu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Pochybení nelze shledat ani v tom, že dovolací soud tyto závěry analogicky vztáhl i na odůvodnění příkazů k odposlechům a záznamu telekomunikačního provozu s poukazem na to, že požadavek na odůvodnění jejich neodkladnosti nebo neopakovatelnosti ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu je u těchto typů příkazů v principu shodný. Ústavní soud považuje za nadbytečné tuto argumentaci dovolacího soudu opakovaně uvádět, proto na odůvodnění napadeného usnesení na tomto místě odkazuje.
20. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou nezákonné ingerence Vojenského zpravodajství do trestního řízení, jež měla spočívat v aktivním podílu na vyšetřování, přičemž stěžovatelé zejména poukazují na to, že Vojenské zpravodajství mělo "navrhovat" provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků v konkrétních nemovitostech. V první řadě Ústavní soud poukazuje na to, že nařízení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků je v plné kompetenci orgánů činných v trestním řízení, nikoli zpravodajských služeb. Podíl Vojenského zpravodajství mohl mít nanejvýš formu výměny informací operativního charakteru, jež je přímo zákonem č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, předvídána. Ustanovení §8 odst. 3 citovaného zákona, jež od svého přijetí nedoznalo změn, stanoví, že zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti. To neplatí, jak dále dodává citované ustanovení, jestliže by poskytnutí takových informací ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou. Tuto situaci je třeba odlišovat od zdánlivě podobné věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3038/07, v níž byla řešena použitelnost zpravodajských odposlechů v trestním řízení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549), Ústavní soud především vysvětlil rozdíl mezi garančními kvalitami odposlechů podle trestního řádu a podle zpravodajských zákonů, přičemž shledal, že zpravodajské odposlechy nelze v trestním řízení jako důkaz viny použít, neboť takové použití nepředvídá ani trestní řád a nepředvídal ani tehdejší zákon č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství. V posuzované věci se o takový případ ovšem nejedná, neboť jak již bylo zmíněno výše, příkazy k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků byly vydány orgány činnými v trestním řízení v rámci jejich kompetence, a podíl Vojenského zpravodajství tak mohl mít pouze podobu výměny operativních informací, jež je přímo zákonem o zpravodajských službách České republiky předvídána. Nelze odhlédnout ani od značně specifického charakteru celé trestní věci, jež v souhrnu čítala desítky obviněných a spočívala v nezákonném ovlivňování veřejných zakázek v objemu stovek milionů korun, a to přímo v resortu Ministerstva obrany. Za těchto okolností Ústavní soud nedospěl k závěru, že by stěžovateli vytýkaná ingerence Vojenského zpravodajství do trestního řízení byla způsobilá porušit jejich právo na spravedlivý proces.
21. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu