ECLI:CZ:US:2021:2.US.3102.20.1
sp. zn. II. ÚS 3102/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Nadačního fondu Lesopark Kunětická Hora, se sídlem Jahnova 8, Pardubice - Zelené Předměstí, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 22 Cdo 343/2020-671, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2019 č. j. 18 Co 144/2018-619 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 3. 2018 č. j. 6 C 60/2015-460, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z přiložených listin se podává, že předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce a) GREENGOLF Pardubice a. s. a žalobce b) SPORTOVNÍ KLUB LESOPARK KUNĚTICKÁ HORA z. s. [dále jen "žalobce a)", "žalobce b)" nebo "žalobci"], za účasti Sberbank CZ, a. s., domáhali vůči stěžovateli (v postavení) žalovaného určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví. Konkrétně se jednalo o kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vodního díla (odkaliště) v katastrálním území a obci Dříteč, Pardubický kraj.
3. Okresní soud zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy (výrok I.), současně však rozhodl, že žalobci jsou spoluvlastníky vodního díla (stavba odkaliště), které je součástí pozemků ve vlastnictví žalobců (výrok II.). Jako podstatu sporu označil soud otázku, zda je odkaliště samostatnou věcí (tedy, zda bylo platně převedeno na stěžovatele) nebo zda je součástí pozemků ve vlastnictví žalobců (a předmětem převodu být nemohlo). Po zhodnocení provedených důkazů, v kontextu platné právní úpravy a judikatury, dospěl okresní soud k závěru, že odkaliště není samostatnou stavbou a je součástí pozemků ve vlastnictví žalobců.
4. Krajský soud ve věci rozhodoval opětovně poté, co mu byla věc vrácena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 22 Cdo 4461/2018-560 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytýkal odvolacímu soudu, že v průběhu řízení se vyhnul posouzení povahy odkaliště a otázce (ne)možnosti nabytí vlastnického práva k odkališti žalovaným od tzv. neoprávněné osoby. Odvolací soud proto v tomto směru právní posouzení doplnil. Z provedených důkazů nejprve zopakoval, že kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcných břemen, uzavřenou mezi prodávající - společností IPO a. s. a kupujícím - žalobcem a) dne 26. 7. 2007 došlo k převodu pozemků o celkové výměře 1 226 703 m2 v kat. území Bohumileč a Dříteč, přičemž součástí kupní smlouvy bylo i odkaliště Dříteč, které bylo provozováno od začátku šedesátých let (základní hráz ze zemních materiálů byla vybudována v letech 1961-1963, rekultivace odkaliště Dříteč byla dokončena v roce 2005). Odkaliště bylo přitom vytvořeno tak, že z původních hlinitopísčitých materiálů byly nasypány hráze (zemní val z původních místních materiálů), ohraničený prostor hrázemi plněn odpadovou hydrosměsí popílku z elektrárny, která po odvodu "dopravní" vody zhutněla, vyplnila odkaliště a byla postupně rekultivována ornicí. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stavba odkaliště je bez pochybností spjata s pozemky, na nichž leží, přičemž není možné vymezit, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba, která je spojena se zemí pevným základem. Jde o dílo, které je spjato s pozemky, na nichž leží, natolik, že by jeho odstraněním došlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků. Proto nemůže být samostatnou věcí a jako takové nemůže být z pohledu občanskoprávního předmětem kupní smlouvy. Skutečností podporující závěr krajského soudu, je i ta, že na rekultivovaných pozemcích odkaliště je již zbudováno golfové hřiště, které nemůže být samostatnou věcí.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Konstatoval, že přípustnost dovolání nemůže založit námitka stěžovatele, který tvrdí, že odvolací soud neprávně posoudil odkaliště jako součást pozemků žalobců. Odkázal přitom již na své předchozí rozhodnutí, konkrétně na pasáž zabývající se problematikou posouzení, zda je určitá věc podle běžného chápání věcí také v občanskoprávním slova smyslu, nebo zda je příslušenstvím jiné věci nebo její součástí. Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu uzavřel, že jeho závěry nejsou v kontextu dané věci nepřiměřené a v dovolacím řízení obstojí. V dalším textu usnesení se dovolací soud vyjádřil též k polemice stěžovatele s neprovedením znaleckého posudku soudy nižších instancí a uvedl, že v dané věci byl soudy spolehlivě a dostatečně zjištěn skutkový stav, na základě čehož bylo možné rozhodnout bez nutnosti provádět znalecký posudek. Nadto podotkl, že stěžovatel při jednání u odvolacího soudu nevznesl k důkazům prováděným za účelem zjištění podoby odkaliště žádné výhrady. Současně, že nesprávné je rovněž tvrzení stěžovatele, že odvolací soud nevyhodnotil stěžejní důkaz "příční profil hrázového systému"; naopak, odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil text listinného důkazu a dospěl k závěru, že jde pouze o grafické znázornění popisu odkaliště v manipulačním a provozním řádu. Jako přiléhavou neshledal ani argumentaci stěžovatele judikaturou Nejvyššího soudu ke studnám a vrtům. K poslední polemice stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu ze dne 22. 2. 2016 č. j. ZKI PA-O-64/367/2015/6, Nejvyšší soud uvedl, že nešlo o rozhodnutí o soukromoprávním režimu odkaliště a nebylo o něm rozhodováno ve výroku tohoto rozhodnutí. Označení veřejnoprávním předpisem nadto podle soudu automaticky neznamená, že jde o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva.
6. Stěžovatel v ústavní stížností brojí proti postupu obecných soudů, přičemž převážně opakuje téže argumenty, s nimiž se vypořádaly již soudy v průběhu řízení. Poukazuje zejména na neprovedení znaleckého posudku a dále rekapituluje jednotlivé části rozhodnutí jak krajského soudu, tak i Nejvyššího soudu, postupně s nimi polemizuje a předkládá svůj náhled na řešení příslušné problematiky. Stěžovatel však v ústavní stížnosti zcela opomíjí jakoukoliv ústavněprávní argumentaci.
7. Ústavní soud konstatuje, že nyní posuzovaná stížnost představuje spíše pokračující polemiku stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů. Jak již Ústavní soud uvedl výše, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pouze pochybení obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, (ne)provedení důkazů a při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Takovou ústavní stížnost však musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou. Jak totiž Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
8. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces však nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy.
9. Z napadených rozhodnutí obecných soudů není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočující ze zásad spravedlivého procesu. Zejména Nejvyšší soud v posuzovaném případě plnil roli sjednocovatele judikatury. Z této své pozice vypořádal všechny námitky stěžovatele a uzavřel, že v daném případě odkaliště není možné považovat za samostatnou věc ve smyslu občanskoprávním. Obdobně nelze pochybení obecných soudů shledat ani při provádění důkazů, resp. neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem. Nadto Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakuje, že nemůže suplovat roli obecných soudů v procesu dokazování. Jsou to primárně obecné soudy, které jsou povolány provádět důkazy a vyvozovat z nich příslušné skutkové závěry, které následně hodnotí po právní stránce. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud žádná pochybení neshledal; obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, pokud však - jako v této věci - svůj postup náležitě odůvodní.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu