ECLI:CZ:US:2021:2.US.3192.20.1
sp. zn. II. ÚS 3192/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky E. Č., zastoupené opatrovníkem Ing. Lukášem Hinterbuchnerem, právně zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 5. 2019 č. j. 16 C 46/2011-452, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2020 č. j. 14 Co 144/2019-470 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 24 Cdo 1573/2020-499, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, protože jimi mělo být porušeno její právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v důsledku toho i její vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 16 C 46/2011 zjistil následující. Stěžovatelka se v roce 2011 u prvostupňového soudu domáhala určení vlastnického práva ke dvěma pozemkům. Tvrdila, že kupní smlouva, k jejímuž uzavření zmocnila jinou osobu, je neplatná, jelikož zmocnění k prodeji nebylo uděleno úmyslně. Později (v roce 2013) byla stěžovatelka z důvodu postupující demence zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům a byl jí ustanoven opatrovník (její vnuk). Prvostupňový soud v meritu věci v roce 2018 rozhodl tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, a to mimo jiné proto, že v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelka duševní poruchou trpěla již v den udělení plné moci k rozporovanému prodeji.
3. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka, prostřednictvím svého právního zástupce, odvolala, přičemž byla usnesením, které nabylo právní moci dne 19. 2. 2019, vyzvána, aby do 25 dnů uvedla konkrétní odvolací důvody. K doplnění odvolání došlo až dne 18. 3. 2019. Následně byla stěžovatelka usnesením, které nabylo právní moci dne 22. 3. 2019, vyzvána, aby do 15 dnů (tedy do 8. 4. 2019) zaplatila soudní poplatek. Soudní poplatek uhradil opatrovník stěžovatelky, ovšem učinil tak, dle svého tvrzení vzhledem k zdravotním obtížím, až 11. 4. 2019. Dne 26. 4. 2019 stěžovatelka zažádala o prominutí zmeškání lhůty.
4. Okresní soud v Břeclavi ústavní stížností napadeným usnesením návrh na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku zamítl a řízení o odvolání zastavil. Soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že opatrovník neprokázal svůj špatný zdravotní stav a že lhůtu k zaplacení soudního poplatku ani nelze prominout. Jelikož se totiž jedná o lhůtu soudcovskou (a nikoliv zákonnou), lze ji jen prodloužit, přičemž o její prodloužení stěžovatelka nepožádala.
5. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Krajský soud v Brně. Ten ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Shodně totiž dospěl k závěru, že opatrovník stěžovatelky neprokázal, že by oněch 15 dnů byl natolik zdravotně indisponován, aby nemohl otevřít svou e-mailovou schránku, kam mu právní zástupce stěžovatelky přeposlal výzvu k uhrazení soudního poplatku. Navíc soudní poplatek mohl uhradit i sám právní zástupce stěžovatelky.
6. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Kritérii pro posouzení omluvitelnosti důvodů pro zmeškání lhůty se totiž ve své rozhodovací praxi již zabýval a jiný předpoklad přípustnosti dovolání stěžovatelka nevymezila. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dále uvedl, že lhůta k zaplacení soudního poplatku není lhůtou procesní, a proto ani nelze prominout její zmeškání. Připomenul též judikaturu, dle níž je ústavně konformní, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručována toliko právnímu zástupci navrhovatele [mimo jiné nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539)].
II. Argumentace účastníků řízení
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020, dle nějž lhůta pro zaplacení soudního poplatku je, v rozporu s tvrzením Nejvyššího soudu, lhůtou procesní. Dle stěžovatelky tak musí být možné tuto lhůtu prominout. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces, když se při posuzování dovolání nezabýval omluvitelností důvodů k zmeškání zaplacení soudního poplatku. Soud prvostupňový a soud odvolací dle stěžovatelky porušily její práva tím, že zdravotní indispozici jejího opatrovníka neposoudily jako omluvitelný důvod k zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku.
8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Jelikož jejich vyjádření nepřineslo nic nového, nebylo stěžovatelce zasíláno k replice. Osoby, s nimiž byla uzavřena stěžovatelkou rozporovaná kupní smlouva, o vyjádření vzhledem k osudu ústavní stížnosti požádány nebyly.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Esenciální součástí práva na spravedlivý proces, a tedy i práva jednotlivce na soudní ochranu, je nepochybně právo na přístup k soudu garantované jak v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto právo podléhá některým omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů v zájmu efektivity řízení; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. K zásadně přípustným omezením patří i povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek. Usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nicméně může být způsobilé bezprostředně zapříčinit zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. Jakkoli totiž jde o rozhodnutí procesní povahy, mohou být s takovým rozhodnutím spojeny i významné hmotněprávní účinky, jako např. promlčení uplatněného nároku. Ústavní soud ovšem neshledal, že by zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku bylo v projednávaném případě protiústavní.
12. Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom, že Nejvyšší soud pochybil, když lhůtu k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 označil za hmotněprávní (propadnou). Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020 totiž "i po změně zákona o soudních poplatcích zákonem č. 296/2017 Sb. [...] lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je lhůtou procesní" (shodně viz též nález sp. zn. IV. ÚS 322/20 ze dne 2. 6. 2020). Odkazuje-li Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí na usnesení Ústavního soudu, je třeba uvést, že každý orgán veřejné moci je vázán právním názorem vyjádřeném toliko ve vykonatelném rozhodnutí Ústavního soudu (tedy nikoliv v usnesení).
13. Nicméně rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo na tomto (nesprávném) posouzení povahy lhůty k zaplacení soudního poplatku založeno. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, jelikož se ve své rozhodovací praxi již zabýval kritérii pro posouzení omluvitelnosti důvodů pro zmeškání lhůty a jiný předpoklad přípustnosti dovolání stěžovatelka nevymezila. Nadto v situaci, kdy k zaplacení soudního poplatku stěžovatelkou došlo až tři dny po uplynutí lhůty, ani není povaha této lhůty rozhodující.
14. Do posuzování otázky, jak měla být hodnocena žádost stěžovatelky o prominutí lhůty k zaplacení soudního poplatku - zda jako žádost o prominutí lhůty či podle obsahu jako žádost o její prodloužení, Ústavnímu soudu nepřísluší bez dalšího zasahovat, neboť se jedná o otázku podústavního práva, která zpravidla nemůže mít dopad do stěžovatelčiných základních práv. Obecné soudy (a to jak prvostupňový soud, tak následně i odvolací soud) se ve svých napadených rozhodnutích podrobně zabývaly argumenty, které pro prominutí zmeškání lhůty (respektive pro její prodloužení) stěžovatelka uvedla, přičemž jejich závěrům nelze z pohledu ústavně zaručených základních práv stěžovatelky ničeho vytknout.
15. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu