ECLI:CZ:US:2021:2.US.3289.20.1
sp. zn. II. ÚS 3289/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti D. P., zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 21 Cdo 345/2020-928 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019 č. j. 62 Co 202/2019-854, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2020, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, s právem na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny a na vlastnění majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 19. 12. 2018 č. j. 10 C 129/2014-764, ve věci žaloby podané stěžovatelkou proti žalované TECHNO - SERVIS, spol. s r. o., o zaplacení 44 785 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu o zaplacení 1 787 570 Kč s příslušenstvím tak, že řízení o vzájemném návrhu zastavil co do částky 13 780 Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované částku 492 432 Kč spolu se stanoveným úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované, kterým požadovala po stěžovatelce zaplatit částku 1 281 358 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a ve výrocích IV. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V. potvrdil, ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované částku 51 600 Kč se stanoveným úrokem z prodlení, jinak tento výrok potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl ve výrocích III. až V. o náhradě nákladů řízení.
4. Stěžovatelka podala proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání proti výroku I., výroku II. ohledně části, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jakož i proti výrokům III. až V. rozsudku odvolacího soudu, odmítl (výrok I.). Ve výroku II. ohledně části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., a ve výrocích o náhradě nákladů řízení III. a IV. rozsudek odvolacího soudu změnil takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018 č. j. 10 C 129/2014-764, se ve výroku III. ohledně částky 51 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích IV. až VII. o náhradě nákladů řízení potvrzuje (výrok II.). Ve výroku III. a IV. rozhodl dovolací soud o náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry, ke kterým odvolací soud a dovolací soud dospěly. Argumentaci odvolacího soudu považuje stěžovatelka za zmatečnou a nepřezkoumatelnou, když odvolací soud nesprávně právně posoudil zejména otázku vzniku pracovního poměru. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýkala, že se téměř vůbec nezabýval jejími právními námitkami, když došel k závěru, že stěžovatelka pro žalovanou žádnou závislou práci nevykonávala. Stěžovatelka je však toho názoru, že v řízení nebylo najisto postaveno z provedených důkazů, že by vůbec žádnou práci nevykonávala a je zde tedy dále extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
6. Stěžovatelka má dále za to, že žaloba o vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy, když jí bylo plněno do společného jmění manželů dle německého práva, a z toho měl tedy prospěch i manžel stěžovatelky a zároveň jediný společník žalované, byť on sám není žalovaný. Stěžovatelka je toho názoru, že zde existoval dovolací důvod podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva, a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a odvolací soud právně nesprávně posoudil otázku námitky dobrých mravů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádné.
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka nepředložila žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci a opakuje toliko námitky, které uplatnila v soudním řízení a polemizuje se závěry učiněnými obecnými soudy. Již obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že celý soudní spor lze pokládat za vedlejší z pohledu obou účastníků, když klíčové jsou zjevně osobní a majetkové spory mezi stěžovatelkou a jednatelem žalované. Veškeré spory jsou důsledkem manželského rozkolu. Bylo zjištěno, že v listopadu 2013 se vztahy vyhrotily extrémním způsobem, když D. P. nechal odvézt manželčiny věci do skladu, napsal dopis matce manželky s upozorněním na zveřejněné intimní fotografie stěžovatelky, nechal vypracovat na fotografie znalecký posudek. Stěžovatelka naopak podala na žalovanou insolvenční návrh, ve kterém uvedla nepravdivé skutečnosti, za které se musela později na základě pravomocného rozsudku omluvit. Nepravdivé skutečnosti též uváděla u soudu v Nürtingenu, za což dostala pokutu. Zfalšovala podpis na pracovní smlouvě. V projednávaném případě soud prvního stupně měl za to, že rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku dán není, a to ani v případě uplatnění vzájemného návrhu, ani v případě vznesené námitky promlčení.
11. Odvolací soud pak dovodil, že za období od srpna 2008 do září 2013 bylo stěžovatelce vyplaceno celkem 1 773 790 Kč. Tím se na úkor žalované bezdůvodně obohatila podle §451 občanského zákoníku, když toto plnění bylo vypláceno na základě neplatné pracovní smlouvy. Odvolací soud sdílel i názor soudu prvního stupně o tom, že vydání bezdůvodného obohacení není ani v rozporu s dobrými mravy, protože to naopak byla stěžovatelka, která žalovanou tím, že zfalšovala podpis na pracovní smlouvě a uzavřela neplatně pracovní poměr s ní, vědomě poškodila. Odvolací soud souhlasil i s tím, že soud prvního stupně se správně vypořádal s námitkou stěžovatelky o tom, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je pasivně legitimován i její manžel s ohledem na existenci společného jmění manželů.
12. Dovolací soud dovolání podané stěžovatelkou proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalované 492 432 Kč s příslušenstvím podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť je neshledal přípustným. Přípustným jej shledal ve výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a stěžovatelka zavázána k zaplacení dalších 51 600 Kč s příslušenstvím, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bezprostředně závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné pro interpretaci obsahu procesního úkonu účastníka pro účely posouzení stavení promlčecí doby, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na základě provedeného rozboru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení podání doručeného dne 3. 11. 2014 odvolacím soudem není správné, a dovolání proti uvedenému výroku je opodstatněné. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení ukazovaly, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud rozsudek soudu odvolacího změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně jak v odvoláním napadeném výroku III. ohledně částky 51 000 Kč s příslušenstvím, tak i ve výrocích IV., V. až. VII. o náhradě nákladů řízení jakožto výrocích akcesorických potvrdil.
13. Napadená rozhodnutí jsou pak dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah jejich odůvodnění odkázat. Očekává-li stěžovatelka, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 16].
14. Ústavní soud uvádí, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze proto uzavřít, že ve věci rozhodující soudy rozhodly v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou řádně (tj. srozumitelně a logicky) odůvodněna a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Na základě shora uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu