ECLI:CZ:US:2021:2.US.3343.20.1
sp. zn. II. ÚS 3343/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., t. č. Věznice Kuřim, P. O. BOX 21, zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2020 č. j. 3 Tdo 736/2020-292, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2019 č. j. 8 To 455/2019-242 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. října 2019 č. j. 89 T 125/2019-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2019 č. j. 89 T 125/2019-204 uznán vinným, že: dne 21. července 2019 v době kolem 00:55 hodin v Brně na Novolíšeňské poté, co byl hlídkou Policie ČR ve složení L. H. a K. K. kontrolován z důvodu rušení nočního klidu a podezření z napadení osoby v restauraci, odešel pod záminkou, že si jde do restaurace pro doklady, z místa kontroly a nereagoval na výzvy Policie ČR, aby se zastavil a předložil doklady, rozběhl se za ním L. H. a opět ho vyzval k zastavení, na což nereagoval, v důsledku čehož byly L. H. použity hmaty a chvaty a byl sveden na zem břichem k zemi, kde byl opětovně vyzván k nekladení odporu, přičemž na L. H. křičel "co děláš ty mrdko, teď tě zabiju" a snažil se vymanit ze sevření, což se mu nedařilo, proto se snažil otočit na záda, přičemž uchopil svou pravou rukou varlata L. H. a tyto mu minimálně 4x s velkou intenzitou zmáčknul se slovy, "teď ti je utrhnu", L. H. se snažil postavit a použil hmaty, chvaty a obžalovanému přiložil pouta na jednu ruku, přičemž v tu chvíli přiběhl K. K. a přiložil pouta obžalovanému na druhou ruku, čímž obžalovaný J. F. způsobil L. H. zranění spočívající ve zhmoždění varlat a oděrkách na šourku, které si vyžádalo lékařské ošetření a pracovní neschopnost, s omezením v obvyklém způsobu života projevující se velkou bolestivostí a omezením v pohybu po dobu nejméně 9 dnů. Městský soud v Brně takto zjištěné jednání stěžovatele právně kvalifikoval jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písmeno a), odstavec 2 písmeno b) trestního zákoníku a za to uložil stěžovateli podle ustanovení §325 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. 8 To 455/2019-242 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil podle §325 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 50 měsíců a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle §256 trestního řádu zamítl odvolání podané stěžovatelem proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2019, č. j. 89 T 125/2019-204. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 12. 8. 2020 č j. 3 Tdo 736/2020-292 podle §2651 odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci.
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy prý nezohlednily veškeré skutečnosti, podávající se z provedeněho dokazování, které spolu s již zjištěnými skutečnostmi mohly přispět k jiným právním závěrům ve vztahu k žalovanému jednání. V tomto směru například poukázal na to, že podle jeho názoru existují důvodné pochybnosti, zda byl s ohledem na svůj zdravotní stav a ovlivnění alkoholem vůbec schopen dne 21. 7. 2019 absolvovat jakékoliv vyšetřovací úkony. Orgány činné v trestním řízení take podle něj nehodnotily věrohodnost výpovědí obou jmenovaných policistů ve světle všech důkazů, v tomto případě z hlediska skutečností, uvedených v úředním záznamu o použití donucovacích prostředků.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a v napadených rozhodnutích obecných soudů nebyly zjištěny žádné podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. Podle ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že zásadní pochybení ze strany obecných soudů vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Ve zkoumaném případě Ústavní soud ověřil, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o kterém nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, umožnily soudům učinit - bez důvodných pochybností - závěr o vině stěžovatele, kterou správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu.
5.Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu