ECLI:CZ:US:2021:2.US.3359.20.1
sp. zn. II. ÚS 3359/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici v Plzni, právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10-Záběhlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 Nt 837/2020 ze dne 4. 11. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Plzni žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel nastoupil výkon trestu, kde si nyní odpykává uložený trest odnětí svobody v trvání 8 let. Vzhledem k tomu, že vykonal téměř polovinu uloženého trestu, má za to, že jeho návrh byl zcela důvodný. Byl mu totiž uložen také trest vyhoštění, a to na dobu 10 let, což je pro něj značným trestem a poučením pro další životní počínání, a to i vzhledem k tomu, že bude vyhoštěn na Ukrajinu bez možnosti pracovat, vzdělávat se a žít v České republice.
3. Krajský soud v Plzni návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vyhoštěn. Postup podle tohoto ustanovení trestního řádu je fakultativní a výjimečný, uplatní se pouze tehdy, kdy z nějakého důvodu není účelné a smysluplné, aby odsouzený, jemuž byl současně stanoven trest vyhoštění, nadále vykonával v České republice trest odnětí svobody. I když byl stěžovatel v České republice odsouzen poprvé, nelze odhlédnout od skutečnosti, že se dopustil dvou trestných činů, přičemž u jednoho se jednalo o pokus zvlášť závažného zločinu. Smyslem a účelem trestu je nejen individuální potrestání pachatele za jím spáchaný trestný čin a snaha trestem na něj výchovně působit, ale rovněž i generální prevence, kdy uložení trestu má výchovně působit na společnost jako takovou. Z tohoto pohledu je proto žádoucí, aby pachatel vykonal celý trest odnětí svobody, který je mu uložen, pokud samozřejmě nesplní zákonné podmínky pro podmíněné propuštění. Soud si je vědom skutečnosti, že výkonem trestu odnětí svobody sekundárně trpí rodina stěžovatele, která je na Ukrajině a která tak v současnosti na přechodnou dobu ztratila jednoho ze živitelů. Na druhou stranu si však stěžovatel musí uvědomit, že tím, kdo za nastalou situaci nese odpovědnost, je jen on sám.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobněji rekapituluje, v čem spatřuje porušení svých shora uvedených základních práv. Uvádí důvody, pro které podal návrh na upuštění zbytku trestu odnětí svobody, přičemž vyzdvihuje důvody humanitární a rodinné.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu může soud upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vyhoštěn. Jak Ústavní soud vyložil ve své judikatuře, rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter, a posouzení podmínek tohoto institutu proto náleží plně do pravomoci obecných soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 4264/16 či ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 1011/17). Obecně přitom platí, že samotná skutečnost, že odsouzenému byl uložen trest vyhoštění, právní nárok na upuštění od zbytku výkonu trestu nezakládá. Obecný soud musí při svém rozhodování vzít v úvahu zejména výměru trestu, které se má odsouzený podrobit, zájmy poškozených na zadostiučinění a na náhradě škody na straně jedné a závažnost výkonu rozhodnutí o vyhoštění na straně druhé, jakož i míru naplnění funkce trestu. Dospěje-li po zvážení těchto okolností obecný soud k závěru, že podmínky pro aplikaci předmětného institutu nejsou dány, nelze jeho postup vykládat jako akt libovůle (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3543/19).
8. Uvedené však neznamená, že rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu nepodléhá ústavním kautelám práva na soudní ochranu a řádně vedeného soudního řízení. I přestože zákon u tohoto typu rozhodnutí nevyžaduje odůvodnění (§136 odst. 3 trestního řádu), v souladu s judikaturou Ústavního soudu jsou obecné soudy, až na výjimečné situace, povinny ve svých rozhodnutích adekvátně, přesvědčivě a logicky vysvětlit úvahy, na jejichž základě dospěly ke svým závěrům.
9. V nyní posuzované věci Krajský soud v Plzni podle názoru Ústavního soudu těmto požadavkům dostál. Přihlédl zejména k závažnosti stěžovatelem spáchaných trestných činů a též k výši uloženého trestu, který byl uložen pod dolní hranicí trestní sazby a v němž byly zohledněny i stěžovatelem nyní uváděné okolnosti (např. to, že byl trestán poprvé).
10. Ústavní soud považuje zmíněnou argumentaci Krajského soudu v Plzni za ústavně konformní a z toho důvodu mu nepřísluší jeho rozhodnutí jakkoliv věcně přehodnocovat.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu