ECLI:CZ:US:2021:2.US.3386.20.1
sp. zn. II. ÚS 3386/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Zejdy, se sídlem Murmanská 1250/5, Praha 10, zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2020 č. j. 26 C 228/2019-48 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020 č. j. 51 Co 187/2020-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a zásada rovnosti účastníků řízení. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalovanému P. G. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku smluvní odměny za zastupování v trestním řízení. Stěžovatel s žalovaným uzavřel dohodu o smluvní odměně týkající se trestní věci projednávané u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 101/2018, v níž se žalovaný zavázal zaplatit stěžovateli smluvní odměnu ve výši 20 000 Kč a v případě, že bude obžaloby zproštěn, smluvní odměnu v celkové výši 50 000 Kč.
3. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že znění dohody o smluvní odměně zavazovalo žalovaného uhradit (doplatit) částku 30 000 Kč jen v případě, kdy by byl obžaloby zproštěn, nikoliv v případě odlišného rozhodnutí soudu - konkrétně po zastavení řízení a předání jinému orgánu k rozhodnutí (o přestupku). V dané věci nedošlo ke splnění daných podmínek, na čemž nemohlo ničeho změnit ani tvrzení stěžovatele o tom, že de facto soud rozhodl o zproštění obžaloby, když trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Z písemného ujednání dohody o smluvní odměně však takový závěr podle soudu nevyplývá.
4. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal přitom na to, že stěžovatel sjednal s žalovaným dohodu o smluvní odměně v postavení advokáta, tedy osoby práva znalé. Stěžovateli muselo být již v okamžiku uzavření předmětné dohody známo, že trestní řízení může skončit i jinými způsoby. V zájmu stěžovatele proto bylo, aby v dohodě o právním zastoupení vyjádřil slovy dostatečně přesně, v souladu s trestním řádem, vůli k úhradě smluvní odměny tak, aby tento úmysl byl bez jakýchkoliv pochybností zřejmý i žalovanému. V pochybnostech je však zapotřebí obsah smluv vykládat ve prospěch žalovaného, jemuž bylo právní jednání určeno a nelze použít rozšiřující výklad v jeho neprospěch. Městský soud se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele stran nevydání rozsudku pro zmeškání (žalovaný se na jednání nedostavil, ačkoliv byl soudem předvolán). Konstatoval, že soud nemá povinnost rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Naopak soud prvního stupně může vydat rozsudek pro zmeškání, jen pokud pokládá tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkající se sporu za nesporná a navíc tyto skutkové okolnosti mohou vést bez dalšího k vyhovění žalobě. Tak tomu však nebylo.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů v řízení, v němž podle jeho názoru byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Domnívá se, že obecné soudy ve věci překročily své pravomoci a zejména obvodní soud domýšlel skutková tvrzení nepřítomného žalovaného, čímž znevýhodnil stěžovatele v jeho procesním postavení. Současně namítá, že obecné soudy plně nerespektovaly autonomii vůle stran při uzavírání předmětné dohody o smluvní odměně. Podle stěžovatele je zjevné, že účel, pro který žalovaný vyhledal právní službu stěžovatele a způsob sjednání mimořádné odměny, svědčí o jeho zájmu vyhnout se rozhodnutí o jeho vině v trestním řízení a uložení trestu. Přesto obecné soudy vyložily obsah dohody zcela odlišně.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se "nedoplatku" na odměně za zastupování v trestním řízení ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím v případě zproštění obžaloby žalovaného. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009 či sp. zn. IV. ÚS 686/17 ze dne 27. 3. 2017). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Výjimku mohou tvořit pouze případy, kdy by byl účastníku řízení upřen samotný přístup k soudu [např. nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (N 226/87 SbNU 587)], nebo by mu byla odepřena možnost v tomto řízení jednat [např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. O takový případ se však nyní nejedná.
8. Z napadených rozhodnutí obecných soudů není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícím ze zásad spravedlivého procesu. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu téže námitky, kterými se adekvátně zabýval již městský soud. Ten v napadeném rozsudku podal náležitý výklad jak k "fakultativnosti" postupu obvodního soudu spočívajícího ve vydání rozsudku pro zmeškání, tak i stran smluvního ujednání stěžovatele a žalovaného. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu