ECLI:CZ:US:2021:2.US.3404.20.1
sp. zn. II. ÚS 3404/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2020 č. j. 26 Cdo 2433/2020-213 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 54 Co 327/2019-175, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2020, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020 č. j. 26 Cdo 2433/2020-213 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019 č. j. 54 Co 327/2019-175. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplynulo, že Společenství vlastníků jednotek X (dále jen "žalobce"), se po stěžovateli jako vlastníku bytové jednotky v domě č. p. X1 v k. ú. Střížkov v obci P., domáhalo zpřístupnění bytu k provedení výměny svislého potrubí teplé a studené vody. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 11. 2018 č. j. 52 C 213/2018-98 uložil stěžovateli zpřístupnit byt a rozhodl o náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 12 890 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2019 č. j. 54 Co 327/2019-175 potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný (po skutkové i právní stránce). Stěžovateli uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4 356 Kč.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 10. 2020 čj. 26 Cdo 2433/2020-213 dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s §237 - §238a občanského soudního řádu z důvodu jeho nepřípustnosti. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, protože stěžovatel nevymezil dovolací důvod dle občanského soudního řádu a jen tvrdil, že městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů, aniž by uvedl, s jakou judikaturou má být rozhodnutí v rozporu. Námitky stěžovatele o vadách řízení u obvodního soudu nemohou založit přípustnost dovolání podle §241a odst. 1, 2 občanského soudního řádu a namítané vady řízení nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2 178 Kč.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutími městského soudu a Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to na vlastnické právo k bytové jednotce zaručené čl. 11 Listiny a nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 Listiny. Poukázal na vady řízení před obvodním soudem, který měl dle §109 občanského soudního řádu přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí soudu o předběžné otázce, zda shromáždění vlastníků dne 1. 11. 2017 platně přijalo usnesení č. 13 - schválení nabídky na výměnu svislého potrubí teplé a studené vody. Dokazování nebylo v souladu s občanský soudním řádem, soud neprovedl navržené důkazy nezbytné ke zjištění skutkového stavu (hospodárnosti oprav) a soud stěžovatele poučil o koncentraci řízení dle §118b občanského soudního řádu, ale lhůtu stanovil jen do konce jediného soudního jednání, což bylo nesplnitelné.
6. Stěžovatel dále tvrdil, že pokud Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, upřel mu právo na soudní ochranu a přístup k soudu, neboť podle jeho názoru v dovolání jasně a srozumitelně uvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Stěžovatel má za to, že uvedené vady soudního řízení jsou důvodem pro přípustnost dovolání, protože mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými ve věci městským soudem a Nejvyšším soudem vedenou v rovině práva podústavního.
11. Podle §1183 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") platí, že vlastník jednotky se zdrží všeho, co brání údržbě, opravě, úpravě, přestavbě a jiné změně domu nebo pozemku, o nichž bylo řádně rozhodnuto; jsou-li prováděny uvnitř bytu nebo na společné části, která slouží výlučně k užívání vlastníka jednotky, umožní do nich přístup, pokud k tomu byl předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu. To platí i pro umístění, údržbu a kontrolu zařízení pro měření spotřeby vody, plynu, tepla a jiných energií.
12. Ústavní soud přisvědčil závěrům městského soudu, který přezkoumal postup obvodního soudu a shledal, že obvodní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, výsledky tohoto dokazování náležitě zhodnotil postupem podle §132 občanského soudního řádu a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním. Městský soud při právním posouzení vycházel ze zjištěného skutkového stavu, který v projednávané věci nedoznal změny ani v odvolacím řízení. Stěžovatel navrhoval v odvolacím řízení provedení důkazu znaleckým posudkem k posouzení odborné otázky, zda je výměna potrubí v domě a předmětné bytové jednotce zapotřebí. Tento důkazní návrh městský soud zamítnul, neboť se jednalo o nově uplatněný důkazní návrh v rozporu s §205a občanského soudního řádu, který nebyl učiněn v řízení vedeném před obvodním soudem a důkazní návrh ani nesměřoval k objasnění skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci.
13. Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele ani ve vztahu k uložené povinnosti zpřístupnění konkretizovaného bytu. Povinnost vlastníka jednotky umožnit přístup osobě odpovědné za správu domu do bytu k provedení opravy, úpravy, přestavby či jiné změny domu nebo pozemku (dále jen "opravy"), váže zákon ve shora citovaném ustanovení pouze na skutečnost, že o nich bylo řádně rozhodnuto - rozuměno příslušným orgánem společenství vlastníků v mezích jeho působnosti způsobem předvídaným zákonem a stanovami žalobce. V tomto případě nebylo sporu o tom, že rozhodnutí o uzavření smlouvy o dílo k provedení předmětné výměny vodovodního potrubí v domě bylo v působnosti shromáždění vlastníků jednotek jako nejvyššího orgánu společenství (žalobce); odpovídá to i znění stanov žalobce. V řízení bylo prokázáno, že shromáždění vlastníků jednotek přijalo na své schůzi konané dne 1. 11. 2017 rozhodnutí č. 13. Rozhodnutí o provedení předmětných oprav v domě tak bylo přijato řádně ve smyslu citovaného ustanovení §1183 odst. 1 občanského zákoníku. Tím byla založena povinnost stěžovatele jako vlastníka bytové jednotky, jíž se předmětné opravy týkaly, umožnit provedení oprav, nebránit jim, zejména umožnit na výzvu osoby odpovědné za správu domu přístup do bytu nebo k společné části domu, která slouží výlučně k užívání vlastníka jednotky, jež jsou dotčeny opravou, o níž bylo řádně rozhodnuto. V řízení bylo rovněž prokázáno, že stěžovatel k opakovaným výzvám žalobce přístup do své bytové jednotky k provedení předmětných oprav neumožnil, čímž citované ustanovení zákona porušil. Rozhodnutí obvodního soudu, kterým žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zpřístupnit předmětnou bytovou jednotku, je tak správné a v souladu se zákonem.
14. Obrana stěžovatele proti žalobě spočívající v tvrzení, že provedení předmětných oprav není zapotřebí, že žalobce nehospodaří se společným majetkem s péčí řádného hospodáře, nespočívá na tvrzení rozhodných skutečností. Zákon ve skutkové podstatě citovaného ustanovení §1183 odst. 1 občanského zákoníku nepodmiňuje umožnění přístupu do bytu k provedení oprav tím, zda jsou či nejsou zapotřebí, ani tím, zda vynaložení prostředků na jejich provedení je hospodárné či nikoli, nýbrž pouze tím, že o nich bylo řádně rozhodnuto. Proto veškeré důkazní návrhy žalobce směřující k těmto okolnostem nesměřovaly k objasnění skutečností rozhodných z pohledu aplikované hmotněprávní normy a soud prvního stupně posuzoval správně, pokud tyto důkazy neprovedl. Zároveň stěžovateli nebylo neprovedením těchto důkazů upřeno právo na spravedlivý proces, jak namítá; toto právo mu nebylo upřeno ani postupem obvodního soudu, když neposkytl stěžovateli delší lhůtu ke konkretizaci těchto důkazních návrhů (označení svědků) po poučení poskytnutém stěžovateli dle §118b občanského soudního řádu o koncentraci řízení spojené s koncem prvního jednání konaného ve věci, neboť ani případná konkretizace důkazních návrhů nemohla vést k provádění těchto důkazů, neboť rozhodné skutečnosti jimi zjištěny být nemohly.
15. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že obvodní soud nebyl oprávněn sám posuzovat otázku platnosti předmětného rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek ze dne 1. 11. 2017 č. 13 jako otázku předběžnou, zvláště za situace, kdy o této otázce bylo vedeno řízení Městským soudem v Praze pod sp. zn. 75 Cm 9/2018 k žalobě stěžovatele na určení neplatnosti tohoto rozhodnutí. Ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu dává soudu v občanském soudním řízení možnost posuzovat předběžnou právní otázku sám (s výjimkou otázek spáchání trestného činu, přestupku nebo jiného správního deliktu a viny a trestu za jejich spáchání a otázek osobního stavu, o nichž existuje rozhodnutí dle §135 odst. 1 občanského soudního řádu); pouze v případě, že o takové předběžné právní otázce existuje rozhodnutí vydané příslušným orgánem (soudem), pak z něho soud vychází. V tomto případě uvedené řízení nebylo v době rozhodnutí obvodního soudu pravomocně skončeno, proto obvodní soud tak byl oprávněn posoudit otázku platnosti předmětného rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek ze dne 1. 11. 2017 č. 13 sám. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku městského soud, který je ve shodě s §157 občanského soudního řádu.
16. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal či dokonce opomněl stěžovatelem předestřené otázky. Nejvyšší soud stručně, avšak výstižně a v mezích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu odůvodnil, proč stěžovatelem uváděné dovolací důvody věcnému dovolacímu přezkumu nepodléhají, dovolání stěžovatele neobsahovalo údaje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 ? §238a občanského soudního řádu, jenž je obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení podotkl, že nesouhlas stěžovatele s postupem obvodního soudu, který ho dle §118a občanského soudního řádu poučil, ale neposkytl mu potřebnou lhůtu k předložení důkazů, není způsobilým důvodem přípustnosti dovolání, k vadám dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné dle §242 odst. 3 občanského soudního řádu.
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud i městský soud se celou věcí stěžovatele řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
18. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu