ECLI:CZ:US:2021:2.US.3426.20.1
sp. zn. II. ÚS 3426/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Nezkusilové Pabelové, zastoupené Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020 č. j. 29 Co 16/2020-195 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2020 č. j. 32 Cdo 2722/2020-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 243/2018, jehož účastníkem byla stěžovatelka, se žalobkyně - Pojišťovna Patricie a. s. (dále jen "žalobkyně") - prostřednictvím žaloby podle části páté občanského soudního řádu, domáhala nahrazení výroku I, II. a IV. rozhodnutí (nálezu) Finančního arbitra ze dne 7. 9. 2018 č. j. FA/SR/ZP/981/2017-13. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 4. 2019 č. j. 15 C 243/2018-134, rozhodl tak, že odmítl návrh stěžovatelky na uložení povinnosti žalobkyni k zaplacení částky 65 400 Kč s příslušenstvím a současně zamítl i návrh žalobkyně na nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podaly odvolání jak stěžovatelka, tak i žalobkyně, avšak již v průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně přípisem ze dne 3. 3. 2020 žalobu v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí žaloby odůvodňovala tím, že dne 21. 12. 2019 došlo k převodu pojistného kmene z žalobkyně na společnost Generali Česká pojišťovna a. s., jehož součástí je i posuzovaná pojistná smlouva, a žalobkyně proto není nadále aktivně legitimována k vedení předmětného sporu.
3. Městský soud napadeným usnesením připustil zpětvzetí žaloby a přistoupil ke zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2019 č. j. 15 C 243/2018-134. I přes nesouhlas stěžovatelky dospěl k závěru, že důvody, pro které brojila proti zastavení řízení, nejsou vážnými důvody ve smyslu §222a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka sama žalobu podle části páté občanského soudního řádu nepodala a v žalobě nenavrhovala, aby byl v soudním řízení posuzován v plném rozsahu nárok uplatňovaný před Finančním arbitrem. Nemohla se proto úspěšně domáhat toho, aby jí pojišťovna uhradila z titulu bezdůvodného obohacení částku 65 400 Kč s příslušenstvím, kdy podle rozhodnutí Finančního arbitra měla pojišťovna uhradit pouze částku 6,10 Kč. Vzájemná žaloba je přitom v řízení podle části páté občanského soudního řádu vyloučena povahou věci - předmětem žaloby je požadavek, aby soud znovu rozhodl o věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Jestliže stěžovatelka měla právní či morální zájem na tom, aby soud opětovně rozhodl ve věci, v níž dříve rozhodl správní orgán, měla podle soudu sama podat žalobu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Přípustnost dovolání přitom podle Nejvyššího soudu nemohla založit ani jedna z předložených otázek, k nimž se postupně v odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil. Mimo to poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1387/2020, kdy rozhodoval o zcela identické věci. V ní konstatoval, že v situaci, kdy městský soud nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené stěžovatelkou za vážné, neboť předmětná částka požadovaná stěžovatelkou v řízení před Finančním arbitrem nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou, nemohl by o požadavku stěžovatelky meritorně rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení nebylo zastaveno.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, které podle ní nesprávně chápou logiku ustanovení části páté občanského soudního řádu. V průběhu řízení obecné soudy podle stěžovatelky nepřihlížely k tvrzením stěžovatelky, ačkoliv byla vyzvána k podání vyjádření; její návrh ve smyslu §250j občanského soudního řádu byl soudy odmítnut. Tímto postupem obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces a zásadu rovnosti účastníků řízení. V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá argumentaci stran nesouhlasu s postupem zejména Obvodního soudu pro Prahu 2, který odmítl její návrh (jako součást podaného vyjádření) na nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra rozhodnutím soudu podle §250j občanského soudního řádu.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním občanského soudního (popř. ani správního) řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Stěžejní námitkou uplatňovanou v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem obecných soudů, které v důsledku zpětvzetí návrhu žalobkyní (ztráta aktivní legitimace) řízení zastavily. Ústavní soud však v tomto směru již dříve konstatoval, že posouzení "vážnosti důvodů" (ve smyslu ve smyslu §222a odst. 2 občanského soudního řádu) plně přísluší civilním soudům a Ústavní soud může jen přezkoumat, zda odvolací soud svým postupem a rozhodnutím neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3522/19 ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 1865/16 ze dne 22. 9. 2016 a další). Zastavení řízení před obecnými soudy i přes nesouhlas žalovaného považoval Ústavní soud za neústavní jen v krajních případech, například pokud se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho nesouhlasem [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 210/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 8/29 SbNU 57) a sp. zn. I. ÚS 3065/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 76/65 SbNU 63)]. O takový případ se však nyní nejedná. Městský soud svůj právní názor o účinném zpětvzetí žaloby řádným, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Z napadeného usnesení je zřejmé, jakými úvahami byl městský soud při svém rozhodování veden, přičemž neopomenul ani připomenout, jakých pochybení při uplatňování svého nároku se stěžovatelka dopustila (postup prostřednictvím žaloby podle části páté občanského soudního řádu). Obdobně postupoval Nejvyšší soud, který v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně uvedl důvody odmítnutí dovolání ve vztahu ke vzneseným otázkám, přičemž Ústavní soud neměl důvod je zpochybnit.
9. Ústavní soud poukazuje na své nedávné usnesení sp. zn. II. ÚS 2924/20 ze dne 17. 12. 2020, v němž se zabýval téže problematikou a prakticky totožnými námitkami stěžovatele, kterým brojil proti rozhodnutí obecného soudu o zastavení řízení a zrušení rozsudku soudu prvního stupně v důsledku zpětvzetí žaloby žalobkyní (rovněž Pojišťovnou Patricie a. s.). Ústavní soud v tomto citovaném usnesení dospěl ke stejným závěrům, od nichž nemá důvodu se v posuzované věci odchýlit. Kritikou postupu obvodního soudu se Ústavní soud nezabýval, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a právně neexistuje.
10. S ohledem na výše uvedené je možné uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost stěžovatelky ve světle učiněných závěrů představuje spíše pokračující polemiku s rozhodováním obecných soudů a deklaruje snahu dosáhnout prostřednictvím řízení před Ústavním soudem zamezení zastavení řízení. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
11. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu