ECLI:CZ:US:2021:2.US.3440.20.1
sp. zn. II. ÚS 3440/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Břeclavi, P.O.BOX 74, zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 1703/2020-2310, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2019 č. j. 4 Cmo 125/2019-2157 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018 č. j. 18 Cm 236/2016-1662, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu projevu zaručené čl. 17 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, na základě žaloby na ochranu osobnosti podle §135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, Univerzity Palackého (dále jen "žalobkyně") Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem výrokem I. uložil stěžovateli povinnost zdržet se budoucího zasílání a šíření zpráv, jejichž obsahem budou nepravdivá a dehonestující tvrzení "Na Univerzitě Palackého zase úřadují bolševici v plné síle", a to při verbální komunikaci interpersonální, skupinové či masové vedené při osobním jednání či prostřednictvím elektronické pošty, internetových diskuzí, internetových blogů, tzv. sociálních sítí jako služby internetu, datových zpráv a prostřednictvím zpráv dopravovaných provozovatelem poštovních služeb, prostřednictvím SMS zpráv a prostřednictvím tisku; výrokem II. uložil stěžovateli povinnost zdržet se publikace zpráv obsahující nepravdivá a dehonestující tvrzení "Na Univerzitě Palackého zase úřadují bolševici v plné síle" směřující vůči žalobkyni na jakýchkoliv internetových stránkách; výrokem III. uložil stěžovateli povinnost odstranit z webových stránek http://obanskaadvokacie.blogspot.cz a http://nase-vase-olomouc.blogspot.cz tvrzení obsahující výrok, že "Na Univerzitě Palackého zase úřadují bolševici v plné síle"; výrokem IV. uložil stěžovateli náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem výrokem I. potvrdil rozsudek nalézacího soudu v té části výroků I. a II., kterou byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se veřejného šíření zpráv, jejichž obsahem budou tvrzení "Na Univerzitě Palackého zase úřadují bolševici v plné síle", a to jakýmkoli způsobem, zejména prostřednictvím elektronické pošty, internetových diskuzí, internetových blogů, tzv. sociálních sítí, na jakýchkoli internetových stránkách a prostřednictvím tisku, a ve výroku III. rozsudku; výrokem II. ve zbylé části výroku I. rozsudku nalézacího soudu změnil rozhodnutí tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá a výrokem III. a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatel předně brojí proti formalistickému přístupu Nejvyššího soud, kvůli kterému došlo k odmítnutí dovolání, a tím i k odepření spravedlnosti. K věci samé namítá, že v posuzovaném případě byla porušena jeho svoboda projevu. Jednání stěžovatele bylo vyprovokováno kroky rektora žalobkyně, který na stěžovatele podal jménem žalobkyně zjevně účelový návrh na omezení svéprávnosti. Stěžovatel upozorňuje, že žalobkyně byla jednou z prvních univerzit světa zabývající se použitím konopí jako léku, stěžovatel je absolventem žalobkyně a na její půdě v minulosti absolvoval řadu konferencí. Když se však na žalobkyni v roce 2015 obrátil s žádostí o pomoc ve věci své opakované kriminalizace, byl rektorem žalobkyně odmítnut. Žalobkyně navíc udělila cenu Františka Palackého předsedovi Ústavního soudu, přestože rektor univerzity věděl, že předseda Ústavního soudu se podílí na kriminalizaci stěžovatele. Výrok, že "na Univerzitě Palackého řádí bolševici v plné síle", byl pouze reakcí na uvedené jednání. Stěžovatel navíc napadal pouze rektora žalobkyně, nikoli žalobkyni samotnou, nemohl tak nijak zasáhnout do její pověsti či soukromí. Stěžovatel dále namítá, že je třeba odlišovat skutková tvrzení a hodnotící soudy, hodnotící soud nelze jakkoli dokazovat. Citované tvrzení bylo hodnotícím soudem a stěžovatel jej považuje za přiměřené, neboť veřejné instituce musí snášet vyšší míru veřejné kritiky.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy již všechny uvedené argumenty vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává z ústavního hlediska udržitelnými. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
11. Při posouzení věci obecné soudy poměřovaly stěžovatelovo právo na svobodu projevu a právo žalobkyně na dobrou pověst. Konstatovaly, že skutková podstata uvedená v §135 odst. 2 občanského zákoníku je pouze ohrožovacím deliktem, který je objektivního charakteru, není tak zapotřebí, aby došlo k porušení práv dotčené právnické osoby, ale stačí, pokud došlo pouze k jejich ohrožení. Dospěly k závěru, že k naplnění skutkové podstaty §135 odst. 2 občanského zákoníku došlo, a proto stěžovateli uložily, aby od zásahu do osobnostních práv žalobkyně upustil. Zároveň zdůraznily, že nijak nezpochybňují právo stěžovatele oprávněně kritizovat nesprávné postupy třetích subjektů, avšak tato kritika musí být věcná, přiměřená a nesmí mít za jediný cíl hrubé znevážení takové osoby.
12. Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbát o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srv. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019 či sp. zn. III. ÚS 3733/15 ze dne 10. 10. 2017]. V projednávaném případě Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, z jakého důvody stěžovatelka nesplnila předpoklady přípustnosti dovolání, a její dovolání tak muselo být odmítnuto.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu