ECLI:CZ:US:2021:2.US.3494.20.1
sp. zn. II. ÚS 3494/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem Dobrovského 13, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020 č. j. 69 Co 228/2017-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatel formálně napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze jako celek, z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že brojí pouze proti výroku o nákladech řízení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 70 448 Kč jako náhrady škody za náklady obhajoby vynaložené v důsledku nezákonného trestního stíhání a částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem nezákonného trestního stíhání do osobnostních práv stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 21. 4. 2017 č. j. 26 C 288/2015-114 tak, že ohledně náhrady škody uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 55 623 Kč a co do částky 18 825 Kč žalobu zamítl (výrok I), ohledně nemajetkové újmy uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 20 000 Kč a co do částky 80 000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 43 050 Kč (výrok III). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 16. 8. 2017 č. j. 69 Co 228/2017-137 tak, že rozsudek nalézacího soudu se ve vyhovující části výroku I ohledně částky 55 623 Kč a ve vyhovující části výroku II ohledně částky 20 000 Kč změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 900 Kč (výrok II) a České republice na náhradu nákladů řízení státu částku 1 191,20 Kč (výrok III).
3. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 14. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 3165/2018-171 rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl změněn výrok II rozsudku nalézacího soudu ohledně částky 55 623 Kč, a ve výroku II a III zrušil a ve zbylém rozsahu dovolání odmítl. Nejvyšší soud připustil, že situace, v níž stěžovateli vznikla škoda, vyvolalo jeho protiprávní jednání, které bylo navíc charakteru úmyslného. Stát však zvolil represi danému případu neodpovídající, když trestní stíhání mohlo mít pro stěžovatele mnohem nepříznivější důsledky než řízení přestupkové. Požadovaná náhrada škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu tedy pro stěžovatele představuje kompenzaci ztráty, kterou by nebýt nezákonného rozhodnutí neutrpěl. Dovolání stěžovatele ohledně zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
4. V záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl odvolací soud znovu po kasačním zásahu Nejvyššího soudu tak, že rozsudek nalézacího soudu se ve výroku I ohledně částky 55 623 Kč potvrzuje (výrok I) a žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 4 404,40 Kč (výrok II) a České republice na náhradu nákladů řízení státu částku 1 191,20 Kč (výrok III). Výrok o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil tím, že stěžovatel uplatnil dva samostatné nároky, a to náhradu majetkové škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu měl stěžovatel v jednom nároku úspěch a v jednom neúspěch, přičemž porovnání tarifních hodnot nemajetkové újmy je přibližně stejné. Od rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy předmětem řízení zůstala pouze majetková újma ve výši 55 623 Kč, byl stěžovatel plně úspěšný a náleží mu náhrada nákladů řízení za jeden úkon právní služby ve výši 3 340 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyčíslil tarifní hodnotu uplatněné majetkové škody, která do rozhodnutí Nejvyššího soudu představovala částku 74 448 Kč, a nikoli 55 623 Kč, z čehož vyplývá, že stěžovatel byl v řízení převážně úspěšný, v řízení před Nejvyšším soudem pak byl zcela úspěšný. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak podle stěžovatele trpí kvalifikovanou vadou, která je výrazem zjevného vybočení z výkladového a aplikačního standardu, jenž představuje zásah do práva na soudní ochranu a do práva na ochranu majetku.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
10. Ústavní soud se v obecné rovině staví k problematice nákladů řízení rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srv. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz/Search/]. Otázka nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srv. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016). Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (srv. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Ústavněprávní dimenze může otázka nákladů řízení dosáhnout pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srv. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)].
11. V posuzovaném případě napadené rozhodnutí takové deficity nevykazuje. Odvolací soud svůj závěr o nákladech řízení řádně odůvodnil, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Není úlohou Ústavního soudu přezkoumávat výši tarifní hodnoty či přepočítávat procentuální vyjádření úspěšnosti účastníka řízení.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu