ECLI:CZ:US:2021:2.US.3505.20.1
sp. zn. II. ÚS 3505/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 16, Olomouc, proti vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. října 2020, č. j. NZT 26/2015-679, vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 21. září 2020, č. j. 2 NZT 26/2015-667, vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. srpna 2020, č. j. 2 NZT 26/2015-657, vyrozumění státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. srpna 2020, č. j. 1 VZN 245/2020-28, a vyrozumění státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne ze dne 12. srpna 2020, č. j. 1 VZT 245/2020-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená sdělení státních zástupců označených stupňů soustavy státních zastupitelství, neboť je jimi dotčeno jeho právo na řádný a efektivní výkon práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel zaslal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze přípis, jímž vyjádřil nesouhlas s postupem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, JUDr. Martina Brzobohatého a policejního orgánu ve věci vedené u uvedeného státního zastupitelství pod sp. zn. 4 VZV 4/2015, v níž stěžovatel vystupuje jako obviněný. Dozorovému státnímu zástupci stěžovatel vytýká zejména nerespektování pokynů Nejvyššího státního zastupitelství a stanovisek k odposlechům a záznamům telefonních hovorů. Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze z obsahu přípisu nezjistila žádné skutečnosti zakládající podezření z trestného činu, podání vyhodnotila podle jeho obsahu jako podnět k výkonu dohledu nad činností Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě (ve smyslu §12c a násl. zákona o státním zastupitelství). Z tohoto důvodu podání stěžovatele postoupila Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které je vůči Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočce v Ostravě, oprávněno vykonávat dohled. Stěžovatele o tom vyrozuměla napadeným přípisem ze dne 12. 8. 2020.
3. Stěžovatel nebyl spokojen s takovým vyřízením jeho podnětu a svůj nesouhlas adresoval znovu Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Státní zástupkyně jej vyhodnotila podle obsahu jako podnět k výkonu dohledu nad vyřízením předchozí písemnosti a postoupila jej Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které je vůči Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze oprávněno vykonávat dohled. Stěžovatele o tom vyrozuměla napadeným přípisem ze dne 27. 8. 2020.
4. Po posouzení prve postoupeného přípisu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že dozorovým státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, byla dne 3. 6. 2020 podána ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, obžaloba. Neshledal podmínky pro přezkum postupu dozorového státního zástupce v rámci výkonu dohledu, neboť by se jednalo o zásah do jeho autonomní působnosti a do působnosti trestního soudu. Stěžovatele napadeným přípisem ze dne 28. 8. 2020 vyrozuměl o tom, že jeho podání postoupil státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, s tím, aby bylo jako součást obhajoby stěžovatele postoupeno příslušnému trestnímu soudu.
5. S druhým postoupeným přípisem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství naložil obdobně, o čemž stěžovatele napadeným přípisem ze dne 21. 9. 2020 vyrozuměl.
6. Stěžovatel následně doručil Nejvyššímu státnímu zastupitelství přípis, jímž vyjádřil nesouhlas s postupem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který vyřizoval postoupené přípisy. Tento přípis příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyhodnotil jako podnět k výkonu vnitřního dohledu (ve smyslu §12e zákona o státním zastupitelství). V přípisu ze dne 30. 10. 2020, který nyní stěžovatel rovněž napadá ústavní stížností, vysvětlil, že účelem dohledu mezi různými stupni státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství nemůže být zasahování do autonomní působnosti příslušného státního zástupce a revidování jím učiněných skutkových a právních závěrů v rámci probíhajícího trestního řízení. Vzhledem ke stádiu probíhajícího trestního stíhání stěžovatele a obsahu podnětů stěžovatele státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal podmínky pro přezkum postupu dozorového státního zástupce v rámci trestního řízení, jak se jej domáhá stěžovatel. Postoupení přípisů stěžovatele jako součást jeho obhajoby tak shledal zcela v pořádku a ztotožnil se i se způsobem vyřízení přípisů stěžovatele státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze.
7. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
10. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli "rozhodnutí" dílčí, i kdyby byla sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
11. Stěžovatel brojí předně proti postupu dozorového státního zástupce, který proti stěžovateli podal obžalobu u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (sp. zn. 81 T 8/2020). Ústavní rovinu spatřuje předně v dotčení svých práv na obhajobu a spravedlivý proces v řízení, které se nyní nachází ve stádiu projednávání věci soudem prvního stupně. Postup státních zástupců, při němž výtky stran provedení důkazů a procesního postupu dozorového státního zástupce vyhodnotili jako součást stěžovatelovy obhajoby a postoupili je k dalšímu uplatnění, se nikterak negativně stěžovatelových ústavně zaručených práv nedotýká. Stěžovatel bude mít možnost takto vznesené a případně i jiné další své důkazní návrhy a námitky k procesnímu postupu uplatňovat i v dalším průběhu trestního řízení, tj. v řízení před soudem, v němž má být těžiště dokazování. Stěžovatel je v daném řízení obžalován a disponuje tedy všemi procesními právy, která trestní řád s takovým postavením spojuje, včetně práva uvádět výhrady proti postupu policejního orgánu či státního zastupitelství, proti samotným důkazům a právnímu hodnocení věci či práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutí trestních soudů. Přiměřeně lze v tomto směru odkázat na předchozí judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1478/08, II. ÚS 2940/17 či II. ÚS 2183/18).
12. Ústavní soud na základě výše u vedeného uzavírá, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost, tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně.
13. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2021
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj