ECLI:CZ:US:2021:2.US.3543.20.1
sp. zn. II. ÚS 3543/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., t.č. Věznice Ostrov, Vykmanov, zastoupeného JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou se sídlem Jateční 2121/6, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 381/2020-49 ze dne 18. 11. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaný čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Krajský soud v Plzni v napadeném usnesení k tvrzení stěžovatele, že z usnesení soudu prvního stupně není zřejmé, jaké konkrétní změny se od něho očekávají pro jeho další chování ve výkonu trestu, uvedl, že takový návod z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatel nezískal za dobu výkonu trestu žádnou odměnu a neabsolvoval žádný program (byť do něj dosud z kapacitních důvodů nebyl zařazen). Právě to, aby byl odsouzený delší dobu sledován ve výkonu trestu odnětí svobody co do jeho řádného chování a aktivity a projevování další snahy o zařazení do speciálně výchovných aktiv, je jistě pro odsouzeného návodem, co v budoucnu udělat pro případné vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění. Obecně pak odvolací soud zhodnotil též to, že závěr soudu prvního stupně odpovídá předchozímu jednání odsouzeného, jeho přístupu k životu a k dodržování společenských norem.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že okresní soud jeho žádost o podmíněné propuštění zamítl s tím, že v odůvodnění odkázal na trestní minulost stěžovatele. Dále uvedl, že v pobytu ve věznici má pouze druhou prostupnou diferenciaci, neabsolvoval žádný program (protože v něm nebylo místo), nezískal žádnou odměnu, proto neplnil druhý předpoklad pro podmíněné propuštění. Stěžovatel dále odkazuje na to, že okresní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nesplnil předpoklad vedení řádného života, protože opakovaně páchal trestnou činnost a nyní tuto trestnou činnost bagatelizuje. Dále stěžovatel uvádí, že podle rozhodnutí okresního soudu rodina neměla žádný kladný vliv na stěžovatele v minulosti a nelze tedy předpokládat, že kladný vliv na něj budou mít i nadále. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti odvolává na nález ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018, a namítá, že obecné soudy vyšly výlučně z jeho trestní minulosti, neboť se zabývaly pouze jeho chováním po jeho prvním odsouzení. Stěžovatel se dále domnívá, že obecné soudy nedaly stěžovateli žádný návod, jak se má chovat, aby podle názoru soudu splňoval podmínky pro případné další podmíněné propuštění. Soudy dále podle stěžovatele dostatečně nezkoumaly, jak je náročné získat pochvaly, případně když jsou udělené, tak za co jsou udělené. Obecné soudy dále podle stěžovatele neuvažovaly o možném vývoji vztahu stěžovatele ke členům jeho rodiny či nově novorozenému dítěti ani se nepokusily rodinné poměry stěžovatele ověřit. Stěžovatel dále poukazuje na to, že je poprvé ve výkonu testu odnětí svobody, celkem v délce 15ti měsíců. Stěžovatel má rovněž za to, že soudy obou stupňů své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, dále zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání a nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že zamítavé usnesení o podmíněném propuštění nelze založit pouze na formalisticky pojatém hodnocení trestní minulosti odsouzeného [nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), zejména body 30-37, nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018, body 36-51]. Obecné soudy však ve svých usneseních ve věci stěžovatele nezaložily své úvahy čistě na dřívějších odsouzeních. Naopak, vysvětlily, které další okolnosti kromě trestní minulosti stěžovatele je vedou k tomu, že nelze důvodně očekávat, že by stěžovatel po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vedl řádný život, ale že je naopak pravděpodobné, že by pokračoval v páchání trestné činnosti.
9. Podle citované i další judikatury Ústavního soudu je východiskem pro posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313), nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 (N 166/38 SbNU 327) či nález sp. zn. III. ÚS 68/04 ze dne 9. 6. 2005 (N 121/37 SbNU 535)]. Cílem je však opravdová, nikoli formální, změna odsouzeného; formální faktory tak mají hrát minimální roli; je totiž nezbytné rozlišovat mezi pouhou vnější adaptací odsouzeného na podmínky výkonu trestu a jeho skutečnou vnitřní proměnou, která je podstatná pro rozhodnutí o podmíněném propuštění (srov. NOVOTNÝ, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 206; nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 32). Skutečnost, že výlučně trestní minulost stěžovatele nemůže být argumentem pro zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, Ústavní soud založil na tom, že nelze judikatorně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace (viz nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018).
9. V posuzovaném případě se pak obecné soudy neodchýlily od výše citované judikatury Ústavního soudu, možnosti stěžovatelova polepšení totiž posuzovaly v kontextu několika náhledů, jak vyžaduje zákon a judikatura Ústavního soudu. Obecné soudy se zabývaly nejen stěžovatelovou trestní minulostí, ale i jeho náhledem na vlastní trestní minulost i vývojem jeho trestné činnosti a předpoklady, zda povede v budoucnu řádný život. V argumentaci uvedené v napadeném rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádný rozpor či dokonce zásah do stěžovatelových základních práv.
10. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 19. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu