ECLI:CZ:US:2021:2.US.3557.20.1
sp. zn. II. ÚS 3557/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Vítkov Invest s.r.o., se sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2, zastoupené Mgr. Danielem Tobolou, advokátem se sídlem Revoluční 764/17, Praha 1, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 388/2017-1006 ze dne 14. 10. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadených výroku rozhodnutí, týkajících se nákladů řízení, pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Mgr. Loukinova jako žalobkyně podala na stěžovatelku v postavení žalovaného žalobu o zaplacení 121 542 Kč s příslušenstvím. Po podání žaloby vstoupil na straně žalobkyně do řízení vedlejší účastník Ing. Alexandre Loukinov (manžel žalobkyně).
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 388/2017-1006 ze dne 14. 10. 2020 bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 255/2007-803 ze dne 23. 1. 2017 tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (I.) co do částky 119 550 Kč se 7 % úrokem z prodlení od 2. 2. 2007 do zaplacení, potvrzuje. Napadeným výrokem II. citovaného rozsudku se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (II.) mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit stěžovatelce na těchto nákladech částku 150 455,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Daniela Toboly. Napadeným výrokem III. citovaného rozsudku byla žalobkyni stanovena povinnost zaplatit žalované stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 44 371 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Daniela Toboly. Obvodní soud pro Prahu 2 však původně jako soud prvního stupně o nákladech řízení v rozsudku č. j. 22C 255/2007-8043 ze dne 23. ledna 2017 ve výroku II. rozhodl takto:
"Žalobkyně a vedlejší účastník jsou povinni naplatit žalované na nákladech řízení 120 060 Kč, k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku." Změnu tohoto výroku Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí odůvodnil tak, že vedlejší účastník k datu 31. 8. 2020 z řízení vystoupil a odkázal na §93 o. s. ř.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že odvolací soud zbavil manžela žalované (vedlejšího účastníka v civilním řízení) povinnosti hradit jí náklady řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že podle §93 odst. 3 občanského soudního řízení (dále též "o. s. ř.") měl odvolací soud povinnost uhradit náklady soudního řízení včetně nákladů řízení odvolacího uložit společně žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi. Podle stěžovatelky je nepochybné, že vedlejší účastník byl ve sporu aktivní do 31. 8. 2020, jak mimo jiné vyplývá z bodů 15. a 20. rozsudku, ve kterých se Městský soud v Praze zabýval aktivitami vedlejšího účastníka Ing. Alexandre Loukinova v odvolacím řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že z postavení vedlejšího účastníka v řízení plynou vedlejšímu účastníku i stejná práva a povinnosti jako účastníku, jehož podporuje, pokud jde o náhradu nákladů řízení. Je-li žalobce, kterého ve věci podporoval, úspěšný, má i vedlejší účastník právo na náhradu nákladů řízení, prohraje-li jím podporovaná strana, vznikne mu stejně tak povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšnému účastníku. Aplikace ustanovení o náhradě nákladů řízení ze strany Městského soudu v Praze ve výroku II. a ve výroku III., pokud se jedná o povinnost vedlejšího účastníka k úhradě nákladů řízení, je podle stěžovatelky projevem libovůle, svévole a je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť Městský soud v Praze bez řádného odůvodnění neaplikoval §93, odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí s odůvodněním nepřiznání jejího tvrzeného nároku vůči vedlejšímu účastníkovi tím, že vedlejší účastník k datu 31. 8. 2020 s odkazem na §93 o. s. ř. z řízení vystoupil. Stěžovatelka je přesvědčena, že správná aplikace §93, odst. 3 o. s. ř. by vedla k uložení povinnosti uhradit náklady odvolacího řízení jak žalobkyni, tak vedlejšímu účastníkovi s výjimkou nákladů řízení týkajících se posledního ústního jednání, neboť v době jeho konání vedlejší účastník na straně žalobkyně nevystupoval, ale vystupoval jako její zmocněnec.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud nedopustil. Dostatečně odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž jeho odůvodnění není neudržitelné. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však obecné soudy nevykročily, a proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatelky, že se odvolací soud problémem nezabýval, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud zastává jinou interpretaci podústavního práva než stěžovatelka spočívající v tom, že poté, co vedlejší účastník vystoupil z řízení, tak není povinen náklady řízení hradit. Tato otázka je pak jen otázkou interpretace podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na spravedlivý proces napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve věci rozhodl bezodkladně, nerozhodoval proto již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu