ECLI:CZ:US:2021:2.US.3570.20.1
sp. zn. II. ÚS 3570/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Peyra, zastoupeného advokátkou Mgr. Alexandrou Gomolákovou, se sídlem Dělnická 12, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1993/2020-443 ze dne 26. 10. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j 13 Co 179/2019-373 ze dne 21. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 11. 3. 2019 č. j. 8 C 190/2015-327 určil, že pozemky parc. č. X1, orná půda, a parc. č. X2, orná půda, v obci V., k. ú. V., zapsané na LV č. X2 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Brno-venkov, byly k 4. 12. 1995 v bezpodílovém spoluvlastnictví Věry Klimešové a Jaroslava Klimeše (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání stěžovatele v pozici žalovaného napadeným rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 13 Co 179/2019-373, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III). Krajský soud v Brně jako soud odvolací vyšel ze zjištění, že pozemek parc. č. X4 (nyní označen jako pozemek parc. č. X1) a pozemky parc. č. X5 a X6 (nyní oba označeny jako jeden pozemek parc. č. X2) v k. ú. V. nabyl v roce 1946 do vlastnictví Jan Neuhauser (právní předchůdce stěžovatele) na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Vzal za prokázané, že Jan Neuhaser se v roce 1949 dohodl s manželi Věrou a Jaroslavem Klimešovými (právními předchůdci žalobců), že jim předmětné nemovitosti přenechá k užívání. Uzavřel, že Jan Neuhaser tak nemovitosti opustil a nejpozději k 1. 1. 1951 mu k nim zaniklo z tohoto důvodu vlastnické právo. Manželé Klimešovi nabyli vlastnické právo k pozemkům na základě zápisu o přídělu a odevzdání zemědělského majetku vydaného Zemědělským odborem rady ONV v Brně dne 21. 5. 1961. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který určil, že předmětné pozemky byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů Klimešových ke dni 4. 12. 1995, kdy jejich majetkové společenství zaniklo.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 22 Cdo 1993/2020-443 ze dne 26. 10. 2020 odmítl stěžovatelovo dovolání. K námitce stěžovatele, že vlastnické právo Jana Neuhausera k předmětným nemovitostem nemohlo zaniknout na základě jejich opuštění, a to nejpozději k 1. 1. 1951, protože Jan Neuhauser nevyjádřil (byť konkludentně) v roce 1949 ani později vůli nadále nebýt jejich vlastníkem Nejvyšší soud odkázal, že se v rozsudku ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1479/2012 zabýval posouzením právní otázky, zda zaniklo nejpozději k 1. 1. 1951 za obdobných skutkových okolností jako v projednávané věci vlastnické právo Jana Neuhausera k (jiným) nemovitostem, jež nabyl na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a to na základě projevu vůle Jana Neuhausera tyto nemovitosti opustit. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že mělo-li k opuštění přídělu dojít v roce 1949, bylo třeba věc posoudit především podle obecného zákoníku občanského z roku 1811. Ten v §386 připouštěl zánik vlastnického práva opuštěním věci movité, jinak bylo třeba výmazu z pozemkových knih (extabulace). Nicméně - jak uvedl a zdůvodnil dovolací soud v předchozím rozsudku v této věci - nedošlo-li jen pro nedostatek extabulace k zániku vlastnictví k nemovitosti na základě jejího opuštění, realizovaného ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, došlo k zániku práva nejpozději k 1. 1. 1951. Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že Jan Neuhauser v roce 1949 projevil vůli předmětné nemovitosti opustit, tedy vůli nebýt nadále vlastníkem těchto věcí. Je třeba především zohlednit, že nebylo prokázáno, že Jan Neuhauser opustil nemovitosti z důvodů vyhrožování, resp. pro politický nátlak. Bylo by nelogické, kdyby výsledkem takového nátlaku či vyhrožování, motivovaného tlakem např. na združstevňování, mělo být to, že jedna osoba příděl opustí a jiná se jej ujme; v řízení přitom nevyšly najevo důvody, proč by měl být Jan Neuhaser nějak "pronásledován" a jeho nástupce nikoli, resp. že by nástupce byl nějak zvýhodňován na úkor původního přídělce. Skutečnost, že Jan Neuhauser byl s manželi Klimešovými dohodnout na finančním vypořádání za předmětné nemovitosti, nasvědčuje, že neměl v úmyslu se těchto nemovitostí znovu ujmout.
4. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení zabýval i námitkou, že správní rozhodnutí, na základě kterého měli nabýt manželé Klimešovi vlastnické právo k nemovitostem, je nicotné (jedná se o nicotný správní akt, tzv. paakt). K tomu Nejvyšší soud uvedl, že i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Taktéž právní teorie spojuje nicotnost správních aktů s nedostatkem pravomoci, nedostatkem právního podkladu, absolutním nedostatkem formy, nejtěžšími vadami nepříslušnosti. Nejvyšší soud pak neshledal opodstatněnou námitku stěžovatele, že příslušné rozhodnutí správního orgánu, na jehož základě měli nabýt vlastnické právo k nemovitostem právní předchůdci žalobců, je nesrozumitelné a neurčité (z důvodu nedostatečné identifikaci nemovitostí, o jejichž přidělení správní orgán rozhodl), a proto nicotné. Nejvyšší soud považuje příslušné rozhodnutí správního orgánu za dostatečně srozumitelné i určité. K tomu Nejvyšší soud dodal, že by ani tvrzená nedostatečná identifikace nemovitostí nezpůsobila nicotnost tohoto správního rozhodnutí; navíc z předmětného správního rozhodnutí je zřejmé, o kterých nemovitostech příslušné správní rozhodnutí pojednává. Z uvedeného je pak podle Nejvyššího soudu zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání ani v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Obecné soudy podle něj nesprávně dovodily závěry o konkludentním opuštění přídělu; podle stěžovatele soudy řádně neodůvodnily, v čem spočívá právě konkludentnost jednání Jana Neuhausera a dostatečně přesvědčivě neopřely svoje odůvodnění o zákonné ustanovení. Dle názoru stěžovatele nikdy nedošlo k opuštění přídělu, jelikož nebyla nikdy prokázána vůle Jana Neuhausera opustit vlastnictví jako takové. Vlastnictví tedy nezaniklo vůlí vlastníka, zákonem ani soudním výrokem. Stěžovatel poukazuje na to, že když správní orgány vyzývaly Jana Neuhausera, vždy se dostavil k podání vysvětlení, na výzvy správních orgánů reagoval, nebo svými přípisy sděloval správním orgánům, že převod vlastnického práva nebyl dokončen, jelikož nebyly splněny podmínky pro převod. Stěžovatel dále uvádí, že souhlasí se závěrem, že intabulační princip byl v legislativě opuštěn od 1. 1. 1951, tedy účinností středního zákoníku (zákona č. 140/1951 Sb.), nicméně vlastnické právo se mohlo nabýt mimo jiné listinou, tedy nabývacím titulem. Stěžovatel má tedy za to, že pokud soudy jeho právním předchůdcům odňali vlastnické právo na základě listiny, a to zápisu ze dne 21. 5. 1961, je zcela nutné, aby soudy zajistily správné právní posouzení a zdůvodnění, které zakládá stav bez pochybností, že tato listina jako nabývací je bezvadná, nikoliv nicotná. Stěžovatel se dále domnívá, že správní orgány svévolně učinily nový zápis o přídělu Klimešovým a nesouhlasí s odkazem na §11 zákona č. 90/1947 Sb. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně věc právně posoudily i z hlediska §380 obecného občanského zákoníku a nesprávně zhodnotily vůli Jana Neuhausera vyjádřenou v roce 1977.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a na ochranu majetku, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o určení vlastnického práva podle podústavních předpisů. Stěžovatel pak vytýká obecným soudům nesprávný výklad podústavního práva, do nějž však Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší zasahovat.
10. Z výše uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Ludvíka Davida, v. r.
předseda senátu