ECLI:CZ:US:2021:2.US.3597.20.1
sp. zn. II. ÚS 3597/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Marka Ištvánka a Radka Nováčka, obou zastoupených Mgr. Michalem Bartalem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 2392/17, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2020 č. j. 26 Cdo 938/2020-573, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2019 č. j. 38 Co 206/2018- 511 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. května 2018 č. j. 7 C 235/2010-410, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se žalobkyně, společnost TRUSTINVEST CR, spol. s r.o., domáhala po stěžovatelích zaplacení celkem částky 720 000 Kč s příslušenstvím. Své žaloby odůvodnila zejména tím, že dne 1. 11. 2006 uzavřela se žalovanými stěžovateli nájemní smlouvu na pronájem v ní specifikovaných nemovitostí, přičemž stěžovatelé jí neuhradili sjednané nájemné za období od května 2008 do února 2009. Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 17. 1. 2011 č. j. 7 C 235/2010-21 spojil obě věci, vedené pod sp. zn. 7 C 235/2010 a sp. zn. 7 C 236/2010, ke společnému řízení. Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 č. j. 7 C 235/2010-410 zastavil řízení v části požadavku na zaplacení částky 117 474,30 Kč spolu s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), rozhodl o povinnosti stěžovatelů společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 602 525,70 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalobkyně i stěžovatelů Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 38 Co 206/2018-511 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 1. 11. 2006 jako smlouvu dle ustanovení §663 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen "obč. zák."), tedy jako smlouvu o nájmu nemovitosti jako celku. Uzavřel, že předmětná smlouva má všechny předepsané náležitosti, nedostatek uvedení účelu nájmu pak nezpůsobuje její neplatnost, neboť není nezbytnou náležitostí smlouvy. Rovněž dovodil, že žalobkyně je v této věci nadále aktivně legitimována.
3. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů s tím, že otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu. Úprava (obecného) nájmu (§663 a násl. obč. zák.) neobsahovala ustanovení korespondující veřejnoprávním předpisům [v daném případě §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), posléze §126 odst. 1 větě první zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu], proto normy veřejného práva neměly bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nebylo možno spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nešlo. Jestliže je tedy otázka platnosti nájemní smlouvy posuzována výhradně z hlediska obecných ustanovení o nájmu (§663 a násl. obč. zák.), přičemž v režimu citovaných ustanovení není soudem považována za neplatnou jen proto, že v ní není vyjádřen účel nájmu, je rozhodnutí odvolacího soudu výrazem standardní soudní praxe. V další části dovolání žalovaní polemizují se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je žalobkyně v daném sporu aktivně legitimována. Při posouzení této námitky žalovaných je třeba vyjít z obsahu projektu kombinovaného rozdělení žalobkyně ze dne 13. 11. 2015 (který byl předložen jako příloha č. 2 notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Helenou Divišovou dne 21. 12. 2015 pod sp. zn. NZ 5583/2015, N5414/2015) a vyložit jej i s přihlédnutím k vyjádření žalobkyně ze dne 5. 2. 2018 a společnosti EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. ze dne 12. 2. 2018. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Na základě projektu kombinovaného rozdělení došlo k rozdělení obchodní společnosti TRUSTINVEST CR, spol. s r.o., formou odštěpení sloučením s obchodní společností EURO HOME GASTRO a.s. a formou odštěpení se vznikem nových obchodních společností. Obchodní společnost TRUSTINVEST CR, spol. s r.o., nezanikla. Uzavřel-li odvolací soud za této situace, že projev vůle uvedený v článku 17 odst. 1 a 2 projektu rozdělení s přihlédnutím k vyjádření žalobkyně a EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. i k předchozím okolnostem případu bez pochyb směřoval k tomu, aby na EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. nepřešla práva a povinnosti spojená s nemovitostmi vzniklá před rozhodným dnem včetně žalovaného nároku a že tedy žalobkyně je v této věci aktivně legitimována, je jeho závěr v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedený závěr ostatně odpovídá i ustanovení §261 odst. 3 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že v jejich věci došlo k extrémnímu nesouladu skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně i soudu odvolacího a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. V návaznosti na to pak stěžovatelé vyjadřují obecně svůj nesouhlas s pojetím přípustnosti dovolání. Stěžovatelé namítají, že oproti původní dohodě nebyla budova řádně zkolaudována pro jimi zamýšlený podnikatelsky účel, tj. provozování diskotéky a že absentuje aktivní věcná legitimace žalobkyně. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně založil svůj právní názor ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně na prohlášení osob, navíc zaujatých, čímž došlo k nepřípustnému doplnění či změně již učiněného právního úkonu. Stěžovatelé dále zastávají názor, že rozsudek odvolacího soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu trpí vadou nepřezkoumatelnosti.
5. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu podle stěžovatelů plyne z toho, že se v rámci problematiky aktivní věcné legitimace žalobkyně nedostatečně vypořádal se zněním čl. 17 odst. 6 kombinovaného projektu rozdělení, že dospívá k závěru, že neuhrazení poplatku ze strany žalobkyně není vadou řízení. Dále stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s námitkami stěžovatelů ohledně účelu nájmu. S ohledem na tvrzenou nepřezkoumatelnost tak měla být stěžovatelům postupem Nejvyššího soudu de facto odebrána možnost dalšího soudního přezkumu skutkového stavu nadřízenými soudy. Úplné vyloučení přezkumu skutkových závěrů Nejvyšším soudem tak stěžovatelé shledávají v rozporu s podstatou institutu dovolání, jakož i v rozporu s postavením a posláním Nejvyššího soudu v rámci soudní soustavy - prvořadým úkolem všech soudů celé soudní soustavy musí být ochrana základních práv a svobod, mezi něž náleží i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelů je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatelé používají argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, vyjadřují nesouhlas se závěrem obecných soudů o platnosti uzavřené smlouvy a své povinnosti hradit nájemné. Stěžovatelé pak vytýkají obecným soudům nesprávný výklad podústavního práva a skutkového stavu případu, do nichž však Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší zasahovat. Je rolí obecných soudů hodnotit důkazy, která vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny, to však v posuzovaném případě nenastalo.
10. Z výše uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že se obecné soudy zabývaly výhradami stěžovatelů a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění ústavní stížnosti. Ani koncepce dovolacího řízení, jehož součástí nemohou zpravidla být námitky ke skutkovým závěrům rozhodnutí nižších soudů, se z tohoto důvodu nedostává do rozporu s českým ústavním pořádkem, neboť jsou tu dvě soudní instance (prvostupňový a odvolací soud), v jejichž rámci jsou řešeny argumenty účastníků ke skutkovým otázkám a závěrům.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu