ECLI:CZ:US:2021:2.US.77.21.1
sp. zn. II. ÚS 77/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Slavické, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem Kubelíkova 29, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSBR 26 INS 20899/2016, 29 NSČR 17/2019-B-33 ze dne 30. 10. 2020, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSBR 26 INS 20899/2016, 4 VSOL 581/2018-B-17 ze dne 10. 10. 2018 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 26 INS 20899/2016-B-7 ze dne 15. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením ze dne 15. června 2018 č. j. KSBR 26 INS 20899/2016-B-7 Krajský soud v Brně (dále jen "insolvenční soud") schválil zprávu insolvenční správkyně Mgr. Ing. Ilony Chládkové o přezkumu ze dne 6. listopadu 2017 (výrok I.); neschválil oddlužení stěžovatelky (výrok II.) a prohlásil konkurs na majetek stěžovatelky (výrok III., s tím, že bude projednáván jako nepatrný (výrok IV.). Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2018 č. j. KSBR 26 INS 20899/2016, 4 VSOL 581/2018-B-17 bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2018 č. j. KSBR 26 INS 20899/2016-B-7 ve výrocích II. a III. a ve výroku II. bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2018, č. j. KSBR 26 INS 20899/2016-B-7. Krajský soud se zabýval námitkou stěžovatelky, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, neboť nenařídil jednání před vydáním napadeného usnesení. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka ve svém podání odkazovala na úpravu vydávání rozhodnutí o přeměně oddlužení v konkurs. Napadeným usnesením však takovým způsobem soud prvního stupně nerozhodoval, neboť rozhodoval o neschválení oddlužení podle ustanovení §405 insolvenčního zákona a takové rozhodnutí je podle zákona oprávněn přijmout i bez nařízení jednání. Stěžovatelka pak proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě dovolání, a to z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále s tím, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Stěžovatelka v dovolání argumentovala tak, že se odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky zohlednění výše popřených pohledávek. Stěžovatelka též namítla, že bylo rozhodnuto bez projednání věci. Usnesením č. j. KSBR 26 INS 20899/2016, 29 NSČR 17/2019-B-33 ze dne 30. 10. 2020 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. K námitce stěžovatelky, že se nekonalo ve věci při řízení před soudem prvního stupně ústní jednání, Nejvyšší soud uvedl, že usnesením ze dne 13. září 2017 bylo oddlužení (pouze) povoleno (nikoliv schváleno) a napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil neschválení oddlužení dle §405 odst. 1 ve spojení s §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, nikoliv zrušení schváleného oddlužení podle §418 insolvenčního zákona.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že má za to, že celé řízení před Krajským soudem v Brně je postiženo vadou, neboť bylo rozhodnuto o zrušení oddlužení na základě zprávy insolvenční správkyně ze dne 22. 11. 2017, ačkoliv usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno až 15. 6. 2018, tedy 7 měsíců po vydání této zprávy. Takto dlouhá časová prodleva podle stěžovatelky vede nutně bez dalšího k závěru, že usnesení o zrušení schváleného oddlužení nebylo vydáno v časové a věcné souvislosti s provedeným jednáním. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je podle ní takový postup v rozporu, a domnívá se, že nerespektování této judikatury zatěžuje řízení vadou překvapivosti. Rovněž má stěžovatelka za to, že obecné soudy postupovaly nesprávně, pokud zrušení oddlužení nebylo projednáno na jednání (k tomu stěžovatelka odkazuje na §418 odst. 7 insolvenčního zákona). Stěžovatelka se dále domnívá, že obecné soudy měly postupovat podle §418 insolvenčního zákona, neboť soud prvního stupně již usnesením ze dne 13. 9. 2017 č. j. KSBR 26 INS 20899/2016-A-23 schválil její oddlužení. Soudy však aplikovaly §405 insolvenčního zákona, tedy postupovaly tak, jako by oddlužení nikdy nebylo schváleno. Stěžovatelka má však za to, že i v tomto případě neschválení oddlužení by si soud měl vyžádat aktuální informace týkající se finanční situace stěžovatelky.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a postupy obecných soudů. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly.
8. Námitkou stěžovatelky, že mělo být v její věci při rozhodování před soudem prvního stupně vedeno ústní jednání, se obecné soudy zabývaly a provedly vlastní výklad podústavní právní úpravy, podle nějž toto není právně nezbytné. Ústavnímu soudu pak nepřísluší vstupovat do hodnocení podústavního práva a odůvodnění odvolacího i dovolacího soudu k této otázce není natolik excesivní či nepřesvědčivé, aby mohlo vést k závěru o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
9. Ve vztahu k námitce, že bylo napadené rozhodnutí vydáno po příliš dlouhé prodlevě, čímž došlo i k porušení judikatury Nejvyššího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ani tato námitka nemá ústavněprávní rozměr a že se jedná opět jen o otázku výkladu podústavního práva a příslušné soudní judikatury ze strany odvolacího a dovolacího soudu. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu do hodnocení podústavního práva obecnými soudu zpravidla bez dalšího nepřísluší zasahovat. Ani v této otázce pak Ústavní soud neshledal ústavněprávní rozměr vznesené námitky.
10. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu