ECLI:CZ:US:2021:2.US.81.21.1
sp. zn. II. ÚS 81/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Tomka, právně zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, Invačice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020 č. j. 12 Cmo 278/2020-457 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020 č. j. 13 Cm 280/2013-449, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel s tímto návrhem spojil také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v rámci řízení o žalobě společnosti CML s. r. o. proti stěžovateli o zaplacení částky 315 065 Kč s příslušenstvím. V rámci tohoto řízení bylo rozsudkem městského soudu ze dne 7. 5. 2019 č. j. 13 Cm 280/2013-213 rozhodnuto o tom, že směnečný platební rozkaz je ponechán vůči stěžovateli v platnosti. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, načež byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků, avšak to mu s ohledem na majetkové poměry jeho a zejména osob žijících s ním ve společné domácnosti (manželka) přiznáno nebylo. Stěžovatel byl proto znovu řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku. Jelikož tak v žádném momentě neučinil a další žádost o osvobození od soudních poplatků podal až po uplynutí lhůty určené k zaplacení soudního poplatku za odvolání, městský soud usnesením ze dne 6. 4. 2020 č. j. 13 Cm 280/2013-311 rozhodl o zastavení řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 7. 5. 2019. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž vrchní soud rozhodl tak, že jej usnesením ze dne 16. 6. 2020 č. j. 12 Cmo 130/2020-319 potvrdil, neboť jej považoval za věcně správné. Uvedené usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním. Městský soud jej proto vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, načež stěžovatel znovu požádal o osvobození od soudních poplatků.
3. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Dle názoru jmenovaného soudu je sice pravda, že stěžovatelovy příjmy nejsou obzvlášť vysoké (je příjemcem starobního důchodu ve výši 9 557 Kč měsíčně). Při posuzování jeho majetkové situace a možnosti uhradit vyměřený soudní poplatek je nicméně nutné zohlednit i celkové majetkové poměry osob žijících se stěžovatelem v jedné domácnosti, jmenovitě jeho manželky. Městský soud zjistil, že fixní příjmy domácnosti stěžovatele činí přinejmenším částku 20 254 Kč měsíčně (součet měsíčně vyplácených starobních důchodů stěžovatele a jeho manželky), přičemž fixní náklady jeho domácnosti činí částku 8 420 Kč měsíčně (součet nákladů na nájemné ve výši 1 000 Kč a služby spojené s užíváním nemovitosti ve výši 7 420 Kč). Na úhradu ostatních výdajů tudíž stěžovateli a jeho manželce zbývá měsíčně téměř 12 000 Kč. K tomu je ovšem dle městského soudu nezbytné připočíst také příjmy manželky stěžovatele z výkonu advokátní činnosti, které zpravidla činí více než 20 000 Kč měsíčně. S ohledem na tyto skutečnosti městský soud uzavřel, že je v majetkových možnostech stěžovatele uhradit vyměřený soudní poplatek. Nejsou proto dány podmínky pro to, aby bylo vyhověno jeho žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků. Vrchní soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením o odvolání stěžovatele tak, že usnesení prvostupňového soudu potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil se závěry městského soudu a dodal, že dle předložených výpisů z účtu činil v měsíci červenci 2020, kdy se poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč stal splatným, dosáhla domácnost stěžovatele příjmů v celkové výši 38 774 Kč. Ani dle názoru vrchního soudu tudíž nebyly dány podmínky pro přiznání osvobození od soudního poplatku.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 296/2017 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád a zákon o zvláštních řízeních soudních, v níž plyne, že agenda dovolání v případě soudních poplatků a ustanovení zástupce není příliš obsáhlá (tvoří přibližně 2,7% celkového nápadu). V návaznosti na to rozporuje závěr městského a vrchního soudu, že jeho příjmy a příjmy jeho manželky (právní zástupkyně stěžovatele v řízení před obecnými soudy i Ústavním soudem) jsou v součtu dostatečně vysoké na to, aby byl stěžovatel s to uhradit soudní poplatek. Stěžovatel má za to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů existuje extrémní rozpor; rovněž má za to, že extrémní rozpor existuje i mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Dále má za to, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, jsou projevem svévole a jsou v extrémní rozporu s principy spravedlnosti. Žádné z těchto tvrzení však stěžovatel nerozvíjí ani nevysvětluje.
5. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
1. Po zvážení všech okolností však Ústavní soud konstatuje, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
2. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí netrpí vadami, které jim stěžovatel v ústavní stížnosti bez jakéhokoliv (relevantního) odůvodnění nebo vysvětlení vytýká. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu a usnesení městského soudu se naopak podává, že tyto soudy pečlivě zjišťovaly všechny okolnosti, které by mohly být relevantní pro rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků. Jejich skutková zjištění, že fixní příjmy stěžovatele a osob žijících s ním ve společné domácnosti (příjmy ze starobního důchodu stěžovatele a jeho manželky) dosahují přinejmenším 20 254 Kč měsíčně a fixní náklady na provoz společné domácnosti dosahují průměrně 8 420 Kč měsíčně, nepovažuje Ústavní soud za vadná nebo sporná. Ani skutková zjištění, že další měsíční příjmy stěžovatelovy manželky z výkonu advokátní činnosti dosahují řádově částky v nižších desítkách tisíc korun (v březnu 2020 částku 37 604 Kč, v dubnu 2020 částku 10 210 Kč, v květnu 2020 částku 20 345 Kč; v červnu 2020 částku 27 780 Kč, v červenci částku 18 520 Kč), nepovažuje Ústavní soud za jakkoliv vadná. Dále Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy aplikovaly na posuzovaný případ vhodnou (relevantní) právní úpravu a svá rozhodnutí odůvodnily řádným, nadprůměrně podrobným, logickým, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem. Není proto dán důvod pro konstatování porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
3. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud poznamenává, že ani samotný stěžovatel nerozporuje výši shora uvedených příjmů jeho a jeho manželky. Toliko tvrdí, že pro účely rozhodování o přiznání osvobození od soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, má být započten pouze zisk jeho manželky z výkonu advokátní činnosti. Stěžovatel ovšem pomíjí skutečnost, že - jak již zdůraznily obecné soudy - již samotné fixní příjmy očištěné o fixní náklady stěžovatelovy domácnosti nejsou natolik nízké, aby bylo na místě přiznání osvobození od soudních poplatků. Pro výrok napadených rozhodnutí tudíž bylo irelevantní, zda a případné v jakém rozsahu by tyto fixní příjmy byly zvýšeny o další příjem stěžovatelovy manželky, neboť závěr o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků by byl v obou případech stejný.
4. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu