ECLI:CZ:US:2021:2.US.9.21.1
sp. zn. II. ÚS 9/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRAFIGTO s.r.o., se sídlem Moskevská 697/72, Praha 10, zastoupené JUDr. Hanou Kadlecovou, advokátkou se sídlem Amurská 1222/4, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11.2020 č. j. 23 Cdo 3151/2020-622, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2019 č. j. 25 Co 200/2019-603 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 6. 2019 č. j. 25 C 256/2011-547, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 13. 6. 2019 č. j. 25 C 256/2011-547, byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem ze dne 24. 6. 2020 č. j. 25 Co 386/2019-590 výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodoval o věci opětovně poté, co jeho předešlý rozsudek společně s dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016 č. j. 23 Cdo 660/2015-299.
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplněných po zrušení rozsudků soudů obou stupňů Nejvyšším soudem a po jejich zhodnocení se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že je důvod pro zamítnutí žaloby, neboť žalovaný se na úkor stěžovatelky neobohatil. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vyšel ze závěru, že žalovaný přijal plnění na základě dohody účastníků řízení a třetí osoby (vlastníka nemovitosti), odvolací soud na základě skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný přijal plnění od stěžovatelky na základě ústní smlouvy o dílo, uzavřené podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a učinil závěr, že stěžovatelka plnila žalovanému na základě ústní smlouvy obsahující dohodu o rozsahu předmětu díla a ceně díla, tedy na základě dohody, která má všechny podstatné části smlouvy o dílo. Stěžovatelka zpochybnila relevantnost svých úkonů až poté, co její jednatel vedl všechna jednání s žalovaným za stěžovatelku (a současně i za vlastníka nemovitosti) ohledně provádění prací žalovaným v prostorách užívaných stěžovatelkou v nemovitosti třetí osoby (vlastníka nemovitosti) a vydal i pregnantní pokyny žalovanému ohledně způsobu placení a fakturace provedených prací v předmětné nemovitosti. Odvolací soud pak shledal, že takové jednání stěžovatelky vyvolává reálné pochybnosti o poctivosti jejího jednání a je tak zneužitím práva ve smyslu §8 občanského zákoníku. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vydání bezdůvodného obohacení potvrdil jako věcně správný. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11.2020 č. j. 23 Cdo 3151/2020-622 Nejvyšší soud pak neshledal důvody pro vyhovění stěžovatelčina dovolání a toto odmítl.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že okresní soud provedl důkazy podle §120 odst. 2 občanského soudního řádu, aniž by byla splněna podmínka potřebnosti, a aniž by důkazy vyplývaly z obsahu spisu. Okresní soud podle stěžovatelky sám aktivně pátral po důkazech ve prospěch žalovaného, čímž měl porušit zásady spravedlivého soudního řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že podle jejího názoru nebyla v soudním řízení dostatečně prokázána pravost provedených důkazů. Stěžovatelka dále namítá, že závěry obecných soudů vycházejí ze souhrnného zjištění, že odvolací soud bez zopakování dokazování a poučení stěžovatelky došel k odlišným skutkovým zjištěním a že rozsudky okresního soudu a krajského soudu neobsahují odkaz na právní normu, podle níž věc (a předběžné otázky) posoudily, což tato rozhodnutí činí nepřezkoumatelnými.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a postupy obecných soudů. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních a skutkových argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly.
9. K námitkám stěžovatelky, že okresní soud byl příliš aktivní v provádění důkazů nebo že nebyla dostatečně prokázána pravost důkazů, Ústavní soud poznamenává, že tyto námitky nebyla ze strany stěžovatelky dostatečně konkrétní, není z nich zřejmé, které důkazy tedy neobstojí a v čem spočívá jejich nepřijatelnost z pohledu zásad spravedlivého procesu.
10. Podle Ústavního soudu z ústavněprávního pohledu neobstojí ani stěžovatelčiny námitky, že závěry obecných soudů vycházejí ze souhrnného zjištění, že odvolací soud bez zopakování dokazování a poučení stěžovatelky došel k odlišným skutkovým zjištěním a že rozsudky okresního soudu a krajského soudu neobsahují odkaz na právní normu, podle níž věc (a předběžné otázky) posoudily, což tato rozhodnutí činí nepřezkoumatelnými. Ústavní soud totiž neshledal, že by se obecné soudy dopustily vykročení z pravidel spravedlivého procesu, které by vedlo k závěru o porušení stěžovatelčiných základních práv.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu