ECLI:CZ:US:2021:3.US.105.21.1
sp. zn. III. ÚS 105/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Annou Trojanovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 18, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, č. j. 3 Tdo 1092/2020-955, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2020, č. j. 8 To 82/2020-858, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 2. 2020, č. j. 21 T 50/2019-794, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 To 223/2019-415, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí vyplývá, že shora citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání, kterého se dopustil tím, že v místě a v čase v rozhodnutí specifikovaném opakovaně telefonicky kontaktoval svou manželku (dále také "poškozenou") a upozorňoval ji na to, že ji může kdykoliv usmrtit. Poškozená na jeho naléhání za ním opakovaně přijížděla a přespávala v jeho bydlišti, když i při této příležitosti jí měl stěžovatel uvedeným způsobem vyhrožovat. Činil tak mimo jiné proto, aby ji donutil změnit její svědeckou výpověď z předcházejícího trestního řízení vedeného proti stěžovateli, kdy byl stíhán za podobnou trestnou činnost proti poškozené. Vyhrožoval jí tím, že nezmění-li poškozená svoji původní svědeckou výpověď, pak "bude zle". Za uvedený zločin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen trest vyhoštění z území České republiky na neurčito.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl v dané věci Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele zamítl. Jednalo se přitom již o druhé rozhodnutí krajského soudu v dané trestní věci, když napoprvé krajský soud v záhlaví označeným usnesením ze dne 18. 6. 2019 z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil předchozí usnesení okresního soudu, kterým byla trestní věc stěžovatele postoupena Městskému úřadu ve Znojmě k projednání v přestupkovém řízení. Krajský soud toto usnesení zrušil a okresnímu soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4. V nyní ústavní stížností napadeném usnesení krajský soud zejména uvedl, že odvolací námitky stěžovatele jsou v podstatě jen opakováním jeho dosud uplatněné obhajoby. Okresní soud však podle krajského soudu všechny důkazy ve stěžovatelově věci provedl a vyhodnotil v souladu se zákonem. Stěžovatel je ze spáchání jemu za vinu kladené trestné činnosti usvědčován výpovědí poškozené, když tato výpověď koresponduje i s obsahem zachycené telefonické nahrávky a s výpovědí matky poškozené. Okresní soud také přiléhavě odkázal na závěry znaleckého posudku k osobnosti poškozené.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně. Dovolací námitky stěžovatele tedy nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části nepřípustná (ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 8 To 223/2019) a ve zbytku je zjevně neopodstatněná.
8. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že toto ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak Ústavní soud uvádí následující.
11. Obecné soudy při posuzování viny stěžovatele vycházely zejména ze záznamu telefonických hovorů mezi poškozenou a stěžovatelem. Jejich analýzou i za pomoci překladatele dospěly k závěru (když jejich podstatné úryvky okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí cituje), že stěžovatel skutečně poškozené vyhrožoval, a to buď smrtí, nebo tím, že jí zamezí kontakt s jejich společnými dětmi. O tom, že stěžovatel poškozené hrozil, což v ní vzbuzovalo velmi silnou, reálnou obavu z osoby stěžovatele, obecné soudy vzaly za prokázané a Ústavní soud v tomto jejich závěru neshledal extrémní nesoulad, což teprve by mohlo založit jeho kognici.
12. Jediným interpretačním problémem se v dané věci jevila být zkomolená němčina, kterou poškozená se stěžovatelem běžně - tedy i v okamžiku výhrůžek - používali; muselo být tedy mimo jiné určeno, zda stěžovatel svoje výhrůžky modeloval jako nové a budoucí, anebo zda se jimi "jen" vracel k obdobné trestné činností, jíž se na poškozené v minulosti již dopustil a za niž byl také trestán. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že ve věci stěžovatele nyní jde o výhrůžky směřované do budoucna, Ústavní soud proti tomuto závěru z ústavněprávního hlediska nic nenamítá. Pro úplnost nutno na tomto místě ještě doplnit, že ačkoliv se poškozená stěžovatele velmi bála, byla na něj zjevně stále citově fixována, a proto opakovaně plnila jeho přání, byť si sama uvědomovala, že takový postup není racionální a je pro ni nebezpečný. I s ohledem na to a na osobnostní znalecký posudek na poškozenou proto hodnotily obecné soudy její svědectví jako věrohodné, byť vlivem značného emočního vypětí nesprávně časově identifikovala některé okamžiky, kdy jí stěžovatel vyhrožoval.
13. Za dané situace ovšem obecné soudy podle Ústavního soudu nepochybily, pokud k hodnocení stěžovatelova vztahu s poškozenou nevyslechly pro nadbytečnost stěžovatelovy obhájce, kdy s nimi poškozená spolupracovala ve snaze, aby stěžovatel neztratil oprávnění pobytu na území České republiky, a nevyslechly ani stěžovatelovu rodinu, která měla být slyšena k tomu, jaká byla komunikace poškozené a stěžovatele při jejich setkání v místě pobytu stěžovatele. Není totiž pochyb o tom, že stěžovatel s poškozenou dokázali v přítomnosti dalších osob i přijatelně komunikovat. Na druhou stranu i v rámci omezení na svobodě se stěžovatel při rozrušení projevoval agresivně, a to dokonce do té míry, že si například o stěnu zranil ruku. Proto rovněž nebylo zapotřebí vyslechnout vězeňskou psycholožku, jíž se měl stěžovatel opakovaně svěřit, že poškozené neubližoval. Ostatně v tomto ohledu obecné soudy i tvrzení matky poškozené - na rozdíl od stěžovatelových stížnostních východisek - zohledňují jen potud, pokud tato tvrdila, že k vyvolání strachu u poškozené stačilo už jen to, aby na ni stěžovatel zvýšil hlas [blíže matka poškozené ostatně ani telefonickou komunikaci posoudit nemohla, protože jejich "zapeklité" (tzn. zkomolené) němčině nerozuměla].
14. Na základě výše uvedeného lze tedy podle Ústavního soudu uzavřít, že není opodstatněný stěžovatelův závěr, že by obecné soudy důkazy provedené hodnotily selektivně a ve stěžovatelův neprospěch. Opak neplyne ani ze stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/). Ten se totiž jednak týká poškození zdraví dítěte porodní asistentkou při vedení porodu mimo zdravotnické zařízení, jednak i výše bylo ve stručnosti vysvětleno, jak a proč obecné soudy jednotlivé důkazy ve stěžovatelově věci hodnotily. V případě stěžovatele proto ani žádné opomenuté důkazy zjistitelné nejsou, a to vzdor stěžovatelovu blanketnímu odkazu na nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009 (N 254/55 SbNU 455).
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 8 To 223/2019, byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona, jelikož toto kasační usnesení nepředstavuje poslední rozhodnutí ve věci stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu