ECLI:CZ:US:2021:3.US.118.21.1
sp. zn. III. ÚS 118/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Klimeše, zastoupeného Mgr. Petrem Knittlem, advokátem se sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. KSOS 37 INS 33533/2014, 22 ICm 2728/2016, 29 ICdo 133/2019-111, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, jakož i ústavních principů zaručených v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 2 2019, č. j. 22 ICm 2728/2016-62, byla pro opožděnost zamítnuta žaloba pro zmatečnost ze dne 27. 7. 2016, podaná u krajského soudu dne 28. 7. 2016, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 11. 2015, č. j. KSOS 37 INS 33533/2014, 3 VSOL 909/2015-A-110.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 ICm 2728/2016, 11 VSOL 393/2019-92, KSOS 37 INS 33533/2014, rozhodnutí krajského soudu potvrdil.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť dospěl k závěru, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 7) je rozhodnutí vrchního soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že "dovolatel klade Nejvyššímu soudu stejné otázky jako ty, jež položil v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019, č. j. 22 ICm 2720/2017, 11 VSOL 635/2019-83 (KSOS 37 INS 33533/2014). Odpovědi na tyto otázky se však dovolateli dostalo (při současném poukazu na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 69/2017, ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 ICdo 144/2019, a ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 2/2019) již v odstavcích [11] až [14] odmítavého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020, sen. zn. 29 ICdo 137/2019. Nejvyšší soud nepokládá za potřebné se k těmto otázkám dále vyslovovat."
5. Stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž uvádí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není přezkoumatelné, neboť "posouzení předběžné otázky jiným soudem je pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí, řešení otázky o níž jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není." Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy mu odepřely právo na právní pomoc tím, že přestože opakovaně v insolvenčním řízení žádá o ustanovení právního zástupce a naplňuje podmínku nemajetnosti, právní zástupce mu ustanoven nebyl s odůvodněním jeho nepotřebnosti k ochraně stěžovatelových práv.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud opakuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
8. V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí trpělo jakýmkoliv ústavněprávním deficitem. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
9. Pakliže stěžovatel namítá - stručně řečeno - nedostatečné odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud toliko odkázal na body 11-14 svého shora uváděného usnesení ze dne 30. 9. 2020, nelze mu přisvědčit. Stěžovatel totiž v nyní posuzovaném případě uplatnil dovolací námitky, které Nejvyššímu soudu bezúspěšně předložil v identické podobě již dříve. Stěžovateli tedy muselo být zřejmé, že tyto jeho námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. V nastalé procesní situaci tudíž odkaz na detailní vypořádání dovolací argumentace stěžovatele, obsažené ve zmíněném předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, představuje odůvodnění, které je nejen zcela dostačující, ale s ohledem na zásadu rychlosti řízení dokonce žádoucí. Na postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu proto Ústavní soud neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
10. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce údajného odepření práva na právní pomoc, a to již z toho důvodu, že stěžovatel tuto námitku nikterak nespecifikuje a omezuje se na pouhé obecné tvrzení. I tuto argumentaci navíc stěžovatel předkládá opakovaně v průběhu celého insolvenčního řízení, byť ji Ústavní soud již dříve označil za nepřesvědčivou a aproboval tak závěry obecných soudů, že "nutnost zastoupeni´ stěžovatel dokládal pouze neurčitými obavami z poškození svých práv" (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3380/19 ze dne 5. 11. 2019, bod 9? všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nespatřuje žádný důvod, pro který by měl tyto předchozí závěry nyní jakkoliv revidovat.
11. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu