ECLI:CZ:US:2021:3.US.140.21.1
sp. zn. III. ÚS 140/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti Elišky Staníkové, podané jejím jménem Mgr. Janou Pantůčkovou, advokátkou, sídlem Výstaviště 405/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2020 č. j. 47 Co 192/2018-130 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. června 2018 č. j. 20 C 144/2016-103, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení a obchodní společnosti BENOLLA, s.r.o., sídlem Kunětice 117, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 1. 2021, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 6. 2018 č. j. 20 C 144/2016-103, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 7. 2018 č. j. 20 C 144/2016-106, bylo rozhodnuto o žalobě vedlejší účastnice o zaplacení částky 277 895,56 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení provize, na níž měl stěžovatelce zaniknout nárok. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit částku 261 028,09 Kč s příslušenstvím (výrok I) a co do částky 16 867,47 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II). Současně měla stěžovatelka zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 50 903 Kč (výrok III).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2020 č. j. 47 Co 192/2018-130 změnil rozsudek okresního soudu v části výroku I tak, že žaloba, aby stěžovatelka byla povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 769,92 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I). Rozsudek okresního soudu byl potvrzen v části výroku I, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 181 540,58 Kč s příslušenstvím (výrok II). Ve zbývající části výroku I, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 78 717,59 Kč s příslušenstvím, ve výroku III a ve výroku doplňujícího usnesení byl rozsudek okresního soudu zrušen (výrok III).
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Z citovaného ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečného" rozhodnutí lze sice připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
7. Výrokem III napadeného rozsudku krajského soudu byl částečně zrušen rozsudek okresního soudu a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tak ohledně této části žaloby doposud nebylo pravomocně skončeno a stěžovatel v jeho rámci může i nadále uplatňovat procesní prostředky k ochraně svých práv. V souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek krajského soudu v této části bylo možné považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele. Okolnost, že instančně nižší soud je vázán právním názorem vyššího soudu, neznamená, že by se tímto rozhodnutím uzavíralo určité předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci (např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1493/08).
8. Pokud jde o výrok II rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku okresního soudu v části, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 181 540,58 Kč s příslušenstvím, proti tomuto výroku bylo možné podat dovolání, jehož přípustnost závisí na naplnění některého z předpokladů uvedených v §237 občanského soudního řádu. Ústavní soud neshledává, že by v této části byl dán některý z důvodů nepřípustnosti dovolání podle §238 občanského soudního řádu. Na tomto závěru nic nemění ani nesprávné poučení v závěru rozsudku krajského soudu, podle něhož dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Toto nesprávné poučení má nicméně za následek, že podle §240 odst. 3 občanského soudního řádu lze dovolání podat do tří měsíců od doručení rozsudku krajského soudu. Poněvadž podle tvrzení stěžovatelky byl tento rozsudek doručen do datové schránky její právní zástupkyně dne 18. 11. 2020, nadále by mělo být možné dovolání podat v zákonné lhůtě a v jeho rámci uplatnit zákonem předepsaným způsobem (tj. při splnění náležitostí vyplývajících zejména z §241a odst. 2 občanského soudního řádu) námitky nesprávného právního posouzení věci, ať už se budou týkat otázek hmotného nebo procesního práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno i dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]
9. Dovolání, jež je přípustné při naplnění některého z předpokladů stanovených v §237 občanského soudního řádu, je mimořádným opravným prostředkem, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Nevyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu důvodem nepřípustnosti ústavní stížnosti [podrobně srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16]. Protože v posuzované věci k jeho vyčerpání nedošlo, byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou i v této části. Pro případ, že by dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu, že neshledal žádný z předpokladů jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu, bude mít stěžovatelka možnost podat ústavní stížnost proti výroku II rozsudku krajského soudu ve lhůtě podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, odvíjející se od doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
10. Přestože ústavní stížnost směřovala proti rozsudku krajského soudu jako celku, z jejího obsahu je zřejmé, že stěžovatelka nijak nebrojí proti výroku I tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto v její prospěch tak, že žaloba, aby byla povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 769,92 Kč s příslušenstvím, se zamítá. Ústavní stížnost tak svým obsahem fakticky směřuje jen proti výrokům II a III rozsudku krajského soudu, které však - jak bylo vysvětleno výše - nemají povahu konečného rozhodnutí a stěžovatelka se nadále může domoci ochrany svých základních práv a svobod jednak v případném dovolacím řízení, jednak v pokračujícím řízení před okresním soudem.
11. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro nepřípustnost.
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána jménem stěžovatelky advokátkou, která ale řádně nedoložila své oprávnění k jejímu zastupování. V přiložené plné moci totiž v rozporu s §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebylo uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Kromě toho byla tato plná moc vystavena ještě před tím, než byl vydán rozsudek krajského soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje [usnesení ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557)]. Ústavní soud přesto nevyzýval uvedenou advokátku k doplnění řádné plné moci, neboť i kdyby odstranila vytýkanou vadu návrhu, tato skutečnost by nemohla nic změnit na výsledku tohoto řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2021
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj