ECLI:CZ:US:2021:3.US.1666.20.1
sp. zn. III. ÚS 1666/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. Janou Sedlákovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 648/125, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2020 č. j. 4 To 13/2020-1137 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2020 sp. zn. 10 T 1/2019, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2020 sp. zn. 10 T 1/2019 bylo rozhodnuto podle §74a odst. 1 trestního řádu tak, že stěžovateli se z důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu ukládají omezení ve výkonu trestu odnětí svobody spočívající v zákazu vycházet mimo objekt věznice, ve které vykonává trest odnětí svobody.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2020 č. j. 4 To 13/2020-1137 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel vysvětluje, že při výkonu trestu odnětí svobody, uloženého za trestnou činnost, která se současným trestním stíháním nesouvisí, plnil program zacházení a postupně začal pracovat na nestřeženém pracovišti mimo objekt věznice, což mu umožňovalo podílet se např. na nákladech výkonu trestu nebo úhradě dluhů. To již nyní nemůže. Jde o omezení způsobilé být zásahem do základních práv, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1884/13.
5. Důvodem uložení omezení má být to, že stěžovatel během vycházky z věznice kontaktoval telefonickými hovory a pomocí SMS svoji bývalou přítelkyni, nyní svědkyni v trestním řízení. Stěžovatel prohlašuje, že jeho cílem bylo pouze apelovat na ni, aby v hlavním líčení vypovídala pravdu. I tak chápe, že šlo o chybu a lituje jí.
6. Problém stěžovatel shledává v tom, že soudy nezohlednily, že daná svědkyně již byla vyslechnuta policejním orgánem a provedený výslech by měl být použitelný v hlavním líčení (§211 trestního řádu). Nejde tak dle stěžovatele o nevyslechnutého svědka ve smyslu ustanovení §67 písm. b) trestního řádu upravujícího koluzní vazbu. Tento jeho právní názor nadto podporuje i komentář (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, §67, bod 23). Vrchní soud se s tímto odkazem stěžovatele na komentář vypořádal poukazem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, tedy na to, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem, zejména v hlavním líčení. Takovou interpretaci právní úpravy však stěžovatel považuje za nesprávnou a zasahující do jeho práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný názor na výklad právní úpravy, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí, jestliže obecné soudy vznesenou argumentaci nepominuly, nýbrž se s ní vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, totiž předložily konkrétní argumentaci, na základě které své závěry založily. To se bezpochyby stalo, když vrchní soud logicky poukázal na to, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem, a tedy výslech svědka v hlavním líčení je hoden výrazné ochrany, jakkoliv již třeba i byl slyšen policejním orgánem. Stěžovatel má přitom sice pravdu v tom, že trestní řád se zmiňuje v právní úpravě tzv. koluzní vazby o působení na dosud nevyslechnuté svědky [(§67 písm. b)], nicméně výklad tohoto pojmu není klíčový, neboť dané ustanovení je formulováno demonstrativně a v další části svého znění umožňuje vzít do koluzní vazby, když bude obviněný i "jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání", pod což lze obecně podřadit i možnost zkreslení dalšího výslechu již vyslechnutých svědků (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 899/20).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu