ECLI:CZ:US:2021:3.US.169.21.1
sp. zn. III. ÚS 169/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Victoria Industrial a. s., sídlem Mátová 194, Praha 10, Křeslice, zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Vinterem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2020 č. j. 29 ICdo 71/2019-83, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 102 VSPH 442/2018-58 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2018 č. j. KSPH 61 ICm 3135/2017-39, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Tomáše Linhy, insolvenčního správce, sídlem Trojanova 18, Praha 2, 2) Marka Rosenkrance a 3) Lenky Rosenkrancové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") se stěžovatelka domáhala proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi v insolvenční věci druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice (dále též jen "dlužníci") vyloučení části výtěžku zpeněžení v žalobě specifikovaných nemovitostí v rozsahu částky 1 055 146 Kč s úroky z prodlení, a dále částky 91 780,50 Kč, z majetkové podstaty dlužníků. Žalobu odůvodnila tím, že Jiří Rosenkranc převedl na druhého vedlejšího účastníka vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 11. 2015 č. j. 19 C 21/2015-46, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2015, bylo určeno, že kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2012, ze dne 18. 8. 2012 a ze dne 1. 11. 2012, na jejichž základě bylo převedeno vlastnické právo na druhého vedlejšího účastníka, jsou vůči stěžovatelce neúčinné. V insolvenčním řízení dlužníků vedeném u krajského soudu byly přitom předmětné nemovitosti sepsány prvním vedlejším účastníkem (insolvenčním správcem) do majetkové podstaty a insolvenčním správcem zpeněženy. Přihlášku své pohledávky do insolvenčního řízení stěžovatelka nepodala, neboť měla za to, že takovou povinnost neměl.
3. Krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka dosáhla před zahájením insolvenčního řízení dlužníků vydání pravomocného rozhodnutí o neúčinnosti kupních smluv, kterými byly předmětné nemovitosti převedeny Jiřím Rosenkrancem na druhého vedlejšího účastníka, když předtím byl stěžovatelce přiznán nárok na zaplacení pohledávky ve výši 1 055 146 Kč s příslušenstvím proti Jiřímu Rosenkrancovi. Sporná nebyla ani skutečnost, že stěžovatelka nepodala do insolvenčního řízení dlužníků přihlášku, a že předmětné nemovitosti sepsal insolvenční správce dlužníků do jejich majetkové podstaty a následně je zpeněžil kupní smlouvou ze dne 31. 5. 2017 za cenu 5 000 000 Kč. Při právním posouzení věci vyšel krajský soud zejména z §243 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, který umožňuje věřiteli, jenž na základě odpůrčí žaloby dosáhl rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, domáhat se toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního jednání. Stěžovatelka tak měla "právo na to, aby jí do výše její pohledávky bylo vydáno plnění z neúčinného právního úkonu, po zpeněžení nemovitostí tedy z výtěžku zpeněžení nemovitostí". K tomu, aby "bylo jeho nároku vyhověno, však měla podat do insolvenčního řízení dlužníků v zákonné lhůtě přihlášku své pohledávky, pokud tak neučinila, pak nároku uplatněnému žalobou, vyhovět nelze". S právním názorem stěžovatelky, že podání přihlášky nebylo třeba, se krajský soud neztotožnil, neboť v insolvenčním řízení lze uspokojit jen pohledávky těch věřitelů, kteří je přihlásili. Výjimka z uspokojení pohledávek, které se nepřihlašují, je stanovena v §165 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, přičemž pohledávka stěžovatelky pod žádnou z těchto výjimek nespadá.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil rozhodnutí krajského soudu (byť částečně s jiným odůvodněním) jako věcně správné. Vrchní soud se ztotožnil se stěžovatelkou v tom, že nemusela svou pohledávku uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení. Přesto nebylo možné její žalobě vyhovět, a to i s přihlédnutím k §225 insolvenčního zákona. Vrchní soud zdůraznil, že "jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty je..., že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí... Tento předpoklad může být ... nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu". V posuzované věci přitom stěžovatelka "důvod, pro který neměly být nemovitosti zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka, resp. důvod pro který má právo na vydání (části) výtěžku zpeněžení nemovitostí, dovozovala ze skutečnosti, že v důsledku rozsudku v odpůrčí žalobě byla ve vztahu k ní vyslovena neúčinnost převodu nemovitostí, v důsledku čehož mohl (pouze) žalobce jednat tak, jako by nemovitosti byly nadále ve vlastnictví původního dlužníka". Vrchní soud proto dospěl k závěru, že odpůrčí nárok stěžovatelky k nemovitostem ve vlastnictví druhého vedlejšího účastníka, pravomocně přiznaný ještě před zahájením insolvenčního řízení, nezakládá aktivní věcnou legitimaci stěžovatelky k podání žaloby o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníků, resp. právo na vydání (části) výtěžku zpeněžení nemovitostí (str. 6 odůvodnění).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v části směřující proti výroku o nákladech řízení odmítl jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve zbývající části dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. též odmítl. Učinil tak proto, že rozhodnutí vrchního soudu bylo ve svém důsledku v souladu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu, jak se ustálily v době po vydání napadeného rozsudku. Z jeho recentní judikatury se přitom podává, že jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek osoby, v jejíž prospěch učinil dlužník neúčinný právní úkon podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "občanský zákoník"), může věřitel, který byl úspěšný s odpůrčí žalobou, své nároky vůči takové osobě uplatnit v insolvenčním řízení pouze přihláškou pohledávky, což stěžovatelka neučinila. Jde přitom o nezajištěnou pohledávku, jejíž výše odpovídá peněžité náhradě za majetek ušlý z majetku (obligačního) dlužníka. V důsledku toho nebude stěžovatelka zvýhodněna uspokojením z ušlého majetku (nezachází se s ní jako se zajištěným věřitelem) a současně ani omezena tím způsobem, že by mohla být uspokojena jen z výtěžku zpeněžení takového majetku. Opačný výklad by vedl k nedovolenému zvýhodnění věřitele s pohledávkou podle §42a občanského zákoníku a k poškození ostatních věřitelů.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí a namítá, že postupem soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
7. Napadená rozhodnutí shledává stěžovatelka jako věcně nesprávná, neboť výklad provedený soudy ji v rozporu s §5 insolvenčního zákona znevýhodňuje. Zejména rozhodnutí vrchního soudu jí zcela odpírá uspokojení úspěšně uplatňovaného odpůrčího nároku podle §42a občanského zákoníku. Konečně napadená rozhodnutí umožňují vedlejším účastníkům prostřednictvím institutů insolvenčního řízení mařit uspokojení její pohledávky a popírají tak rovnost účastníků řízení. Takový postup je v příkrém rozporu s dobrými mravy. Jelikož stěžovatelka není přímým obligačním věřitelem, nebyla oprávněna svůj nárok uplatňovat přihláškou podle §165 a násl. insolvenčního zákona. Nedůvodným uplatněním pohledávky přihláškou do insolvenčního řízení by se navíc mohla vystavit riziku postihu podle §178 insolvenčního zákona. Nejvyššímu soudu stěžovatelka zejména vytýká, že rozsudek, na který odkázal, byl vydán až poté, co podala dovolání. Jde navíc pouze o jedno rozhodnutí, nelze proto hovořit o ustálené rozhodovací praxi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k obraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení práva svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)].
10. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že přestože stěžovatelka odkazuje na příslušná ustanovení Listiny, fakticky pouze rozporuje výklad a použití podústavního práva a pokračuje v polemice se závěry obecných soudů. To však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházela, způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. To je právě případ stěžovatelky.
11. Ústavní soud není v obecné rovině povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva nebo věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, kterou však není [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)]. Výklad zákona, vedoucí k tvrzené věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, by představoval důvod pro kasační zásah Ústavního soudu až tehdy, kdyby se dostal do extrémního rozporu s jeho smyslem a účelem, popř. byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován [nález ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355)]. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud nezjistil ani to, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v rozporu (natož extrémním) se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 26. 3. 1999 sp. zn. II. ÚS 301/98 (N 45/13 SbNU 325)]. Samotná skutková zjištění soudu pak nebyla mezi účastníky sporná.
12. Zejména rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu hodnotí Ústavní soud jako přesvědčivá, jejich odůvodnění je dostatečné a srozumitelné. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s rovností účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, ani v rozporu s dobrými mravy. Do této kolize by se naopak mohlo dostat řešení preferované stěžovatelkou, neboť by ji fakticky zvýhodnilo oproti všem ostatním (nezajištěným) věřitelům. V této souvislosti též stěžovatelka opomíjí pro insolvenční řízení klíčovou zásadu pari passu (par conditio creditorum), která vyžaduje zásadně poměrné uspokojení uvnitř téže skupiny (v posuzovaném případě nezajištěných) věřitelů.
13. Je pravdou, že rozhodnutí vrchního soudu je argumentačně postaveno zčásti na odlišném právním posouzení věci, než jaké provedl krajský soud a posléze Nejvyšší soud. V podstatných rysech, resp. závěru o nemožnosti vyhovět žalobě stěžovatelky, se však ve svém důsledku neodchyluje od judikatury Nejvyššího soudu, na kterou je v usnesení o odmítnutí dovolání řádně poukázáno. Důvodnost ústavní stížnosti nezaloží ani námitka stěžovatelky, že předmětný rozsudek, na jehož právní závěry Nejvyšší soud odkázal v ústavní stížností napadeném usnesení, byl vydán až po rozhodnutí vrchního soudu ve věci, ani že jde s největší pravděpodobností o jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu k této otázce. Platí totiž, že pro posouzení, zda se odvolací soud (ne)odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je rozhodující judikaturní stav ke dni vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nikoliv stav rozhodovací praxe v okamžiku vydání rozhodnutí vrchního soudu, resp. ke dni podání dovolání (shodně a v podrobnostech: SVOBODA, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 425). Stejně tak není pro určení "ustálené rozhodovací praxe" podstatné, zda byla daná právní otázka řešena opakovaně, nebo pouze v jediném rozhodnutí (viz tamtéž).
14. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by stěžovatelce garantovalo úspěch v řízení nebo zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18 nebo ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 588/21).
15. Napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislé rozhodovací činnosti soudů a nedošlo jimik zásahu do žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu