ECLI:CZ:US:2021:3.US.1773.19.1
sp. zn. III. ÚS 1773/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů M. M. a V. S., oba právně zastoupeni JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2019 č. j. 4 Tdo 1501/2018-137, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2018 sp. zn. 7 To 31/2018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. července 2017 č. j. 1 T 9/2017-1282, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), jakož i jejich práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených písemností, stěžovatel M. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 7. 2017 sp. zn. 1 T 9/2017 uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a to jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatel V. S. byl tímtéž rozsudkem uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
3. Uvedených trestných činů se obvinění podle skutkových zjištění krajského soudu dopustili tím, že stěžovatel M. M. počátkem měsíce září roku 2016 požádal stěžovatele V. S., aby za finanční odměnu zajistil fyzické napadení poškozeného T. H., kterému měla být dána "lekce" ohledně bývalé přítelkyně stěžovatele M. M. Následně se obžalovaný V. S. v R. sešel s obžalovaným T. R., kterého požádal, aby za finanční odměnu zajistil napadení a dání ,,lekce" T. H., přičemž mu upřesnil čas a místo, kde by k napadení mělo dojít. Poté obžalovaný T. R. s touto nabídkou oslovil obžalovaného R. V. a obžalovaného M. Z., kteří s ní souhlasili. Následně dne 14. 9. 2016 obžalovaní T. R. a R. V. odešli na cyklostezku, kde poblíž míst zvaných X a Y přišli ke stojícímu bagru, který obsluhoval poškozený T. H., který po jejich příchodu srazil lžící bagru obžalovaného T. R., který mu hrozil dřevěným kůlem ve tvaru baseballové pálky. Nato R. V., který byl maskován kuklou, přinesenou kovovou tyčí a T. R. uvedeným dřevěným kůlem rozbili skleněné výplně u bagru, čímž přiměli poškozeného T. H. k opuštění bagru a útěku od něj, při kterém ho doběhl přinejmenším obžalovaný T. R., který jej napadl údery přineseným dřevěným kůlem do těla a především hlavy, do níž směřovaly nejméně tři údery vedené střední až větší intenzitou. Po pádu poškozeného na zem nejméně on pokračoval v jeho bití, a poté, když byl poškozený bezvládný, vzal mu T. R. mobilní telefony značky Samsung Galaxy a značky Evolveo, které následně při odjezdu z místa obžalovaný R. V. z vozidla odhodil. Za toto jednání obdržel T. R. z prostředků M. M. částku ve výši nejméně 50 000 Kč, z níž dal R. V. 25 000 Kč a M. Z. 10 000 Kč. Poškozený T. H. v důsledku napadení utrpěl zranění, která si vyžádala hospitalizaci s dobou léčení delší než 6 týdnů, přičemž při způsobu útoku mohl utrpět rozsáhlé zlomeniny lebních kostí s větším krvácením a pohmožděním mozku, které mohly vést i k jeho smrti.
4. Za uvedený trestný čin uložil krajský soud stěžovateli M. M. podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměre devíti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu ho zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli V. S. byl uložen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře osmi let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. 7 To 31/2018 tak, že vrchní soud napadený rozsudek částečně zrušil podle §258 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a to z podnětu odvolání obviněného T. R. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu v celém rozsahu ohledně jeho osoby, z podnětu podaných odvolání obviněného M. M. a obviněného V. S. podle §258 odst. 1 písm. e) tr. řádu ve výroku o uloženém trestu, u obviněných R. V. a M. Z. z podnětu jejich odvolání a z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu ve výroku o uloženém trestu a z podnětu odvolání poškozeného T. H. podle §258 odst. 1 písm. f) tr. řádu ve výroku o náhradě škody ohledně jeho osoby. Obviněnému M. M. soud druhého stupně uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře sedmi let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Obviněnému V. S. pak uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
6. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu pro zjevnou neopodstatněnost.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že v jejich věci byla porušena zásada presumpce neviny. Tvrdí, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy, čímž došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelé uvádějí, že v jejich věci orgány činné v trestním řízení nerespektovaly zásady trestního řízení a namítají, že bylo porušeno jejich právo na obhajobu, a to tím, že soud prvního stupně "převzal aktivitu, jako by byl stranou obžaloby", a že vina stěžovatelů byla dle jejich názoru založena na osamoceném důkazu - výpovědi spoluobžalovaného R. V., která navíc představuje důkaz "z doslechu". Jako takový dle názoru stěžovatelů nesplňuje tento důkaz kritéria procesně použitelného důkazu a soud by dle jejich názoru k takovému důkazu neměl přihlédnout. Dále stěžovatelé namítají, že v jejich věci nebyla dodržena zásada in dubio pro reo.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí (s návrhem na přerušení výkonu trestu odnětí svobody).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a trestního spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelé namítají.
12. Z ústavněprávního hlediska je totiž podstatné, že obecné soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy, každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možno uznat stěžovatele vinným, a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr o vině stěžovatelů ústavně souladným způsobem odůvodnily.
13. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky, které uplatnili již ve své obhajobě v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatelé předkládají vlastní verzi skutkového děje a fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým námitkám stěžovatelů, protože se s nimi náležitě a pečlivě vypořádaly již obecné soudy, pouze uvádí, že se se závěry obecných soudů Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. To platí zejména v otázce úplnosti důkazního řízení a tzv. opomenutých důkazů, k nimž se již dostatečně vyjádřil jak vrchní soud (bod 24 a násl. jeho rozsudku), tak i Nejvyšší soud. Odlišná verze skutkového děje, kterou předkládají stěžovatelé, byla předmětem úvah obecných soudů v odůvodnění napadených rozhodnutí, ty však této verzi z logických důvodů nepřisvědčily. Vrchní soud (v bodě 30 napadeného rozhodnutí) zdůrazňuje, že to byl právě stěžovatel M. M., kdo věděl, kde s bagrem v lese na odlehlém místě poškozený pracuje (z dokazování plyne, že tuto informaci stěžovatel od poškozeného zjišťoval), a že odsouzený R. V. bývalou přítelkyni M. M. přesvědčoval, aby se vrátila k "dobré partii" - k prvnímu stěžovateli.
14. Ani tvrzení stěžovatelů, že by obecné soudy opřely svůj odsuzující rozsudek výhradně o výpověď spoluobžalovaného, neodpovídá skutečnosti. Z odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu se podává, že oba soudy přihlédly při rozhodování též k dalším důkazům, např. k výpovědi svědka Z., poškozeného T. H., jeho partnerky - bývalé přítelkyně prvního stěžovatele (str. 1471 a násl. tr. spisu), dále k listinným důkazům i k odposlechu telefonu stěžovatele M. M. a vyhodnocení uskutečněného telekomunikačního provozu mezi jednotlivými odsouzenými. Ústavní soud k tomu již jen dodává, že i kdyby svědek R. V. vypovídal o skutečnostech, o kterých se dozvěděl od jiné osoby (tzv. svědectví z doslechu), nejde o důvod pro odmítnutí takového důkazu, neboť i když jde o důkaz odvozený, jeho využití pro účely trestního řízení není vyloučeno (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 994/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Krajský soud i vrchní soud podrobily výpověď spoluobviněného R. V. kritickému hodnocení z pohledu ostatních provedených důkazů, tak jak to vyžaduje judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz např. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13). Z uvedeného je tedy patrné, že obecné soudy věrohodnost výpovědi odsouzeného R. V. posuzovaly velmi pozorně, a že se neomezily jen na její prosté převzetí, jak tvrdí stěžovatelé, ale že ji hodnotily v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Za dané situace tak Ústavní soud neshledává žádné pochybení v postupu soudů. Obecné soudy dle Ústavního soudu dospěly k jednoznačnému závěru o vině stěžovatelů na základě uceleného řetězce na sebe navzájem navazujících důkazů, jež mají oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud má za to, že skutková zjištění, ke kterým obecné soudy dospěly, vycházejí z pečlivého vyhodnocení provedených důkazů a z racionálních úvah, které jsou řádně a podrobně odůvodněny. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy bylo možno identifikovat extrémní rozpor.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. K návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků Ústavní soud konstatuje, že důvod pro vyhovění tomuto návrhu neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu