ECLI:CZ:US:2021:3.US.1868.21.1
sp. zn. III. ÚS 1868/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021 č. j. 6 Tdo 255/2021-206 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2020 č. j. 9 To 371/2020-172, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 8. 2020 sp. zn. 14 T 162/2019 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsouzen za tento trestný čin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. O nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu majetkové škody 2 698 Kč bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
3. Proti rozsudku okresního soudu (nejednalo se o první rozhodnutí) podali stěžovatel a poškozený odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu znovu stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Krajský soud podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené specifikovanou částku a odvolání poškozeného podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl, aniž by meritorně přezkoumal rozhodnutí krajského soudu (§265i odst. 3 tr. řádu).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítá, že trestní řízení bylo stiženo četnými vadami. Rozsudek krajského soudu je překvapivý, nepřezkoumatelný, rozporuplný v odůvodnění i výroku, což ve svém důsledku vyústilo v zamezení stěžovatelova práva na efektivní obhajobu a nespravedlivé odsouzení. Dle jeho přesvědčení se jedná o libovůli v rozhodování a vykazuje podstatné vady, když provedené důkazy hodnotil odlišně od okresního soudu, aniž by znovu provedl dokazování při veřejném zasedání a dostatečně nezohlednil individuální okolnosti případu.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, přestože uplatnil dovolací důvod dle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že vady předchozího řízení neodstranil a neposoudil, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě přečinu výtržnictví s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud současně nedostál své povinností dovolacího soudu poskytovat ochranu jeho základním právům a svobodám. Nejvyšší soud založil odůvodnění rozhodnutí na existenci zásady zákazu reformationis in peius a nadřadil tuto zásadu nad právo na spravedlivý proces a jeho součástí je i právo na obhajobu. Nejvyšší soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, když obhájci stěžovatele zaslal vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k replice, aniž by mu poskytl přiměřený časový prostor na jeho reakci.
7. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 544/05, III. ÚS 1980/13, I. ÚS 670/05, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 645/16, III. ÚS 139/98, IV. ÚS 251/04, III. ÚS 377/01) a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); dostupné in http://nalus.usoud.cz], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; ústavněprávní relevance se nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. Stěžovatel brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícím krajským soudem. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
16. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 3 až 4 odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde se s nimi stručně, až kuse, vypořádal. Krajský soud ve svých hodnotících úvahách, odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků, dospěl k závěru o vině stěžovatele přečinem výtržnictví. Z rozsudku krajského soudu vyplynuly závěry o vině stěžovatele především ze skutkového děje tak, že poškozený svačí v honitbě, a stěžovatel a spol. se dvěma psy přicházejí. Tito psi, ač měli být na vodítku dle mysliveckého zákona, běhají na volno, začnou obtěžovat poškozeného, který volá na stěžovatele a spol., aby zjednal nápravu, ta nepřichází, z toho důvodu vulgárně napadne manželku stěžovatele, na což stěžovatel reaguje přímým fyzickým útokem. Poškozený ani stěžovatel nebyli schopni se jednoznačně vyjádřit k průběhu fyzického konfliktu, pouze oba shodně uvedli, že po útoku stěžovatele poškozený upadl na zem, na záda a bránil se dalšímu útoku stěžovatele rukama, nohama. Stěžovatel útok na poškozeného bagatelizuje, nepřipouští údery pěstí, ale poškozený na tom trvá. Téměř ihned poškozený volal policii, která po příjezdu konstatuje, že poškozený má velmi oteklý malíček, krajský soud přisvědčil úvaze okresního soudu, že došlo ke zranění malíčku. Dále krajský soud se zabýval hodnocením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví okresním soudem a dospěl k závěru, že se dopustil logické chyby a neodstranil vzniklou pochybnost o vzniku zranění. Za dané situace tedy bylo třeba logicky dospět k závěru, že nebyl prokázán úmysl k poškození malíčku ze strany stěžovatele a přestože poškozený utrpěl zranění, nelze stěžovatele uznat vinným přečinem ublížení na zdraví (bod 11 usnesení).
17. Nejvyšší soud i krajský soud se zabývaly i tím, zda se stěžovatel dopustil přečinu výtržnictví (§358 odst. 1 tr. zákoníku). Soudy argumentovaly výše popsaným průběhem napadení, jakož i okolností, že k tomuto útoku došlo na veřejné cestě, která je nepochybně užívána i dalšími osobami. Zejména výpověďmi konkretizované svědkyně bylo prokázáno, že krátce po incidentu tímto místem spolu s dalšími osobami projížděla a poškozenému pomáhala. Dle názoru soudů jde zcela nepochybně o místo veřejnosti přístupné, kterým se pohybují i jiné osoby. Obecné soudy se nezpronevěřily ani zákonným požadavkům na rozlišení mezi přečinem ublížení na zdraví a přečinem výtržnictví (str. 4 až 6 usnesení Nejvyššího soudu s odkazem na relevantní judikaturu).
18. Dovolací soud zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Považuje-li stěžovatel postup dovolacího soudu za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je zaručeno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude omezen toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
19. Ústavní soud musí ale přiznat jistou relevanci námitce stěžovatele, že neměl dostatečný časový prostor reagovat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ale toto pochybení nemělo přímý důsledek na rozhodnutí ve věci samé; usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu], přičemž jeho odůvodnění ve shodě s ustanovením §125 tr. řádu z ústavněprávních hledisek obstojí. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu, nepřekračuje hranice ústavnosti. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
20. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
21. Stěžovatel neuvedl žádnou novou okolnost, kterou by se již dříve obecné soudy nezabývaly a která by svědčila o tom, že jejich postupem byla zasažena jeho základní práva; argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavní soud neshledal případnou.
22. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu