ECLI:CZ:US:2021:3.US.1914.20.1
sp. zn. III. ÚS 1914/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2020 č. j. 4 Cmo 60/2020-2284 a Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2020 č. j. 18 Cm 236/2016-2257, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Univerzity Palackého v Olomouci, sídlem Křížkovského 511/8, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 10. 2019 č. j. 4 Cmo 125/2019-2157, načež byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč. Následně stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku za dovolání.
3. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud stěžovateli přiznal osvobození od soudního poplatku za dovolání v rozsahu 1/2. K výzvě krajského soudu stěžovatel předložil potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, z něhož vyplynulo, že nevlastní majetek větší hodnoty či nemovitost s výjimkou jízdního kola v hodnotě 60 000 Kč a hudební věže s pořizovací cenou 25 000 Kč, pobírá invalidní důchod III. stupně ve výši 18 174 Kč měsíčně a dále obdržel částku 14 000 Kč za odbornou ediční činnost. Na bankovním účtu měl na konci února 2020 částku ve výši 11 000 Kč. Jeho výdaje tvořily splátka pokuty (2 500 Kč), náklady na potraviny, hygienu a věci osobní potřeby (8 500 Kč), výdaje za léky (500 Kč), náklady na telefon a poštovní známky (1 500 Kč). Dalšími platbami byly advokátní služby ve výši 5 100 Kč a inkaso ve výši 550 Kč. Rovněž splácel úvěr v částce 2 580 Kč měsíčně. Krajský soud dále zjistil, že stěžovatel vlastní vozidlo ŠKODA 100. Na základě stěžovatelem předložených důkazů a vzhledem k výši soudního poplatku a znění §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), soud dospěl k závěru, že je na místě ho osvobodit částečně. Podle krajského soudu stěžovatel prokázal účelně vynaložené výdaje v celkové výši cca 13 130 Kč, avšak pobírá důchod ve výši 18 174 Kč, za odbornou ediční činnost obdržel částku 14 000 Kč a na účtu měl cca 11 000 Kč. Za neprokázané soud považoval tvrzené měsíční výdaje na advokáta ve výši 5 100 Kč. Nadto soud započítal do účelně vynaložených nákladů i částku na potraviny, hygienu a věci osobní potřeby a náklady na telefon a poštovní známky, které vzhledem k tomu, že se stěžovatel nacházel ve Vazební věznici Olomouc, zcela jistě nedosahovaly uvedené výše. Krajský soud zhodnotil, že stěžovatel do určité výše disponuje volnými finančními prostředky umožňujícími mu zaplatit polovinu vyměřené výše soudního poplatku.
4. K odvolání stěžovatele vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Stěžovatel namítal, že v jiných řízeních byl od soudních poplatků osvobozen zcela; dále nesouhlasil se zpochybněním výdajů za advokátní služby a uvedl, že jej buďto čeká, anebo je již povinen nahradit náklady dalších soudních řízení. Vrchnímu soudu stěžovatel doložil aktuální výpis z bankovního účtu se zůstatkem cca 4 000 Kč s tím, že jeho aktuální hotovost činí cca 10 000 Kč a dále předložil usnesení Okresního soudu v Prostějově ukládající mu uhradit cca 46 500 Kč. Vrchní soud měl za to, že i kdyby tyto náklady prokázány byly, postupoval krajský soud správně, nezohlednil-li při rozhodování o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků jeho závazky vzniklé v souvislosti s jinými řízeními. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je totiž zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu i v tíživé materiální a sociální situaci. Posouzení naplnění tohoto účelu je podle vrchního soudu vázáno na konkrétní věc a na konkrétní uplatňované právo (rozhodnutími o žádostech stěžovatele o osvobození od soudních poplatků v jiných řízeních nebyl soud vázán podle §135 o. s. ř.), nikoli na jiné jím uplatňované nároky v jiných řízeních zahájených stěžovatelem. Opačný přístup by mohl vést k tomu, že účastník, jehož poměry neodůvodňují osvobození od soudního poplatku, by měl přesto být od jeho zaplacení osvobozen, neboť žalob podal mnoho, k čemuž krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (N 20/52 SbNU 197). Náklady stěžovatele v souvislosti s trestními řízeními, která proti němu byla nebo jsou vedena pro úmyslnou trestnou činnost, nešlo zohlednit jako důvod pro přiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatele, který, údajně nebýt těchto povinností, by byl soudní poplatek schopen nepochybně zaplatit. Má-li stěžovatel po přiznání částečného osvobození od soudních poplatků zaplatit soudní poplatek z dovolání ve výši 7 000 Kč a pobírá-li invalidní důchod ve výši 18 174 Kč měsíčně, považuje vrchní soud za správný názor, že finanční poměry stěžovatele zaplacení tohoto soudního poplatku umožňují.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejích doplněních ze dnů 26. 11. 2020 a 2. 12. 2020, mimo argumentace přednesené již před vrchním soudem (viz výše), zejména namítl překvapivost a nepřezkoumatelnost napadených usnesení. Dále poukázal na nálezy Ústavního soudu, podle nichž má mít každý, kdo nemá dostatek finančních prostředků, možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu. Z napadených usnesení údajně nevyplývá, že by soudy zohlednily, že stěžovatel je omezen na svobodě a má podstatně ztíženu možnost obstarávat finanční prostředky, čímž měly opomenout důležitý důkaz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá povahu řízení kontradiktorního; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti (případně jejích doplněních). Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva a svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku.
9. K problematice náhrad nákladů řízení, do níž spadá i rozhodování o soudních poplatcích, se Ústavní soud obecně staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení příslušných napadených výroků přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o (ne)osvobození od soudních poplatků může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Rovněž je potřeba předeslat, že zde napadená rozhodnutí jsou založena na posouzení individuálních okolností případu a na učinění konkrétních skutkových zjištění na základě označených důkazů, které nemůže Ústavní soud hodnotit a zjištění soudů nahrazovat. Skutková zjištění soudů může Ústavní soud přezkoumávat pouze výjimečně, zejména jsou-li extrémně rozporná s následnými právními závěry. Podle Ústavního soudu nyní posuzovaná věc uvedených rovin nedosahuje.
10. Stěžovatelovými námitkami se soudy dostatečně zabývaly a byly jimi srozumitelně vyvráceny. Stěžovateli lze přitakat potud, že soudy se rozhodnutími o jeho osvobození od soudních poplatků v jiných věcech zabývaly pouze do té míry, že pro ně v dané věci nejsou závazná a výslovně se jimi nezabývaly jako poukazem na judikaturu ve skutkově obdobných věcech. V rámci celkové povahy řízení (viz předchozí bod) však toto samo o sobě neústavnost napadených usnesení nezpůsobuje. Při posouzení případu vzhledem k jiným řízením je potřeba mít na zřeteli individuální okolnosti dané stěžovatelovy věci. Zejména lze zdůraznit závěr soudů, že přiznat úplné osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně pro zvlášť závažné důvody. Obecné soudy naopak zjevně přihlédly k tomu, že stěžovatel je omezen na svobodě, a i přesto nezpochybnily jím tvrzenou výši běžných životních výdajů. Dospěly však k řádně odůvodněnému závěru, že i přes nepříznivou finanční situaci má být stěžovatel schopen zaplatit soudní poplatek ve výši 7 000 Kč (pobírá důchod, vlastní jízdní kolo o hodnotě 60 000 Kč atd.). Soudy v souladu s ústavním pořádkem odůvodnily, že touto výjimečnou okolností nebyla v dané věci řada stěžovatelem vedených soudních řízení. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených usnesení.
11. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony, při uplatnění ústavních principů a hodnotových východisek. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu