ECLI:CZ:US:2021:3.US.1952.20.1
sp. zn. III. ÚS 1952/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KASKA s. r. o., sídlem Prostřední 2860/3, České Budějovice, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, sídlem Žižkova tř. 1321/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2020 č. j. 23 Cdo 608/2020-441, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2019 sp. zn. 4 Cmo 235/2018 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2018 č. j. 44 Cm 125/2012-347, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a společnosti APOLO SOLAR s. r. o., sídlem Maxima Gorkého 198, Klatovy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 3. 2018 č. j. 44 Cm 125/2012-347 bylo uloženo vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 3 031 EUR s ve výroku blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a co do částky 4 803,50 EUR s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.); dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 4 Cmo 235/2018 bylo o podaných odvoláních rozhodnuto tak, že rozsudek krajského soudu byl potvrzen a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020 č. j. 23 Cdo 608/2020-441 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto s tím, že nebyly naplněny předpoklady jeho přípustnosti. Dle Nejvyššího soudu totiž stěžovatelka vznesla toliko námitky týkající se tvrzených vad v procesu dokazování a dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí, čímž nenapadla žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, což je dle ustálené rozhodovací praxe pro přípustnost dovolání nezbytné; stěžovatelka vytkla soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ovšem k těmto vadám dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. I když stěžovatelka formálně napadá i rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, argumentačně se zaměřuje proti postupu Nejvyššího soudu, přičemž nesouhlasí s tím, že by nebyly naplněny předpoklady přípustnosti jejího dovolání. Je přesvědčena, že dovolací soud vykládá, a to nejen v jejím případě, ale dlouhodobě, šíři přezkumu, ke kterému je povolán, přespříliš úzce. Platné znění §237 o. s. ř. je dle stěžovatelky namístě interpretovat tak, že i tzv. procesní vady přípustnost dovolání naplňují. Pokud totiž procesní postup odvolacího soudu (a to i v souvislosti s hodnocením důkazů) závažným způsobem vybočuje z mezí daných procesními předpisy a je tedy schopen ovlivnit i správnost hmotněprávních závěrů, pak zajisté jde o situaci, kdy jeho rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Otázka sama je zákonitě skryta již ve způsobu použití procesního předpisu, když každý soud si nutně musí při aplikaci procesních zásad neustále pokládat otázky, jakým způsobem bude podle procesních předpisů postupovat.
6. Stěžovatelka upozorňuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, v němž bylo konstatováno, že ochrana ústavnosti nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž celé justice, a že dovolání je výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je nejen sjednocování judikatury, ale i ochrana práv, zejména práv základních, a je nutno požadovat, aby Nejvyšší soud výkladem ustanovení o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání. Byť šlo o stanovisko k institutu dovolání v trestních věcech, zmíněné obecné principy je dle stěžovatelky namístě uplatnit i na dovolání civilní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů ale procesní předpoklady řízení nesplňuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Lze do jisté míry přisvědčit argumentaci předestřené v ústavní stížnosti v tom směru, že základní práva a svobody jsou pod ochranou všech soudů, nikoliv pouze Ústavního soudu. Na druhou stranu však Ústavní soud ustáleně judikuje, že dovolání je opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné úvahy zákonodárce, nikoli promítnutím nějakého základního práva zaručeného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Dovolání je opravným prostředkem mimořádným, u kterého těžiště řízení nespočívá a spočívat nemá. Z hlediska rozsahu přezkumu tak od řízení dovolacího nelze očekávat totéž, jako od řízení před soudy nižších stupňů. Je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad tento mimořádný opravný prostředek určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 57/17 a ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 607/20).
9. Stěžovatelka předkládá v ústavní stížnosti jiný právní názor na výklad pravidel pro posuzování přípustnosti dovolání s tím, že by takový výklad vedl k většímu přístupu k přezkumu dovolacím soudem a větší ochraně lidských práv a základních svobod. Za situace, kdy však napadený výklad vychází ze znění právní úpravy, dlouhodobé praxe dovolacího soudu a je ustáleně akceptován i v rozhodovací praxi Ústavního soudu, Ústavní soud neshledává, že by takováto argumentace stěžovatelky postačovala k závěru o porušení jejích základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost pak má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Je-li totiž zákonným předpokladem meritorní projednatelnosti ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), přičemž na předmětné dovolání je pro důvod jeho odmítnutí třeba hledět tak, jako by podáno nebylo, pak ústavní stížnost v části směřující proti takovýmto předcházejícím rozhodnutím nelze považovat za přípustnou.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu