ECLI:CZ:US:2021:3.US.1989.20.1
sp. zn. III. ÚS 1989/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PAPÍRNY BRNO a. s., sídlem Křenová 60, Brno, zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou, sídlem Horní Branná 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 30 Cdo 3405/2019-382, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2019 č. j. 21 Co 261/2018-356 a výrokům I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. dubna 2018 č. j. 30 C 133/2011-300 ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2018 č. j. 30 C 133/2011-341, a o návrhu s ní spojeném na přikázání věci jinému soudci Obvodního soudu pro Prahu 1, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva financí a 2) České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby v případě zrušení napadených rozhodnutí v dalším řízení věc rozhodl jiný soudce než JUDr. Lucie Laura Penn.
2. Stěžovatelka podala k Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejším účastnicím žalobu o náhradu škody, neboť první vedlejší účastnice měla na stěžovatelku neplatně převést pozemek a druhá vedlejší účastnice chybně zapsat vlastnické právo do katastru nemovitostí. K jednomu z převedených pozemků totiž prokázaly jiné osoby vlastnické právo pravomocným rozsudkem soudu. Kvůli probíhající přestavbě areálu a dotačnímu řízení musela stěžovatelka pozemek se skutečnými vlastníky směnit a rozdíl doplatit, pročež předmětnou částku žádala po vedlejších účastnicích.
3. Rozsudkem napadeným touto ústavní stížností obvodní soud žalobu co do částky 1 221 503,90 Kč zamítl. Ve zbytku žalobě vyhověl a částku ve výši 56 496,10 Kč uložil zaplatit první vedlejší účastnici, neboť za tuto cenu od ní stěžovatelka původně pozemek koupila. Vůči druhé vedlejší účastnici přisvědčil obvodní soud námitce promlčení. Odpovědnost první vedlejší účastnice za částečně neplatnou smlouvu o převodu pozemku měla být liberována vědomostí stěžovatelky o této neplatnosti; ta věděla o privatizaci pozemků a restitučních nárocích dřívějších vlastníků, stejně jako o soudním řízení, kterýmžto rozsudkem bylo nakonec vlastnické právo skutečných vlastníků určeno. Obvodní soud po provedení dokazování, s poukazem na příslušná ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdější předpisů, zamítl další důkazní návrhy stěžovatelky pro nadbytečnost. Kromě toho obvodní soud přisvědčil první vedlejší účastnici, že mezi jejím jednáním a tvrzenou škodou není příčinná souvislost.
4. K odvolání stěžovatelky potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu. Městský soud sice dospěl k závěru, že žalované právo promlčeno není, neboť škoda měla vzniknout až uzavřením směnné smlouvy, avšak stěžovatelce nevznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu - mezi nesprávným postupem státu a škodou nebyla příčinná souvislost. Tvrzená škoda měla stěžovatelce vzniknout dobrovolnou úhradou tržní ceny nemovitosti na základě směnné smlouvy, kterou stěžovatelka sledovala vlastní podnikatelské aktivity (včetně získání dotace).
5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu nebylo podstatné, zda měl městský soud použít zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění, namísto zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). A to proto, že oba zákony požadují pro oprávněnost nároku na náhradu škody naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a škodou, která v tomto případě dána nebyla - soudy při řešení otázky příčinné souvislosti postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné ani prismatem uplatněných ústavněprávních námitek, neboť nešlo ve smyslu judikatury Ústavního soudu o tzv. opomenuté důkazy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav. Obvodní soud bez náležitého odůvodnění údajně odmítl provedení většiny stěžovatelkou označených důkazů, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatelka byla připravena prokazovat všechny podle ní relevantní skutečnosti (že začala probíhat revitalizace a dotační řízení, že udržení pozemku ve vlastnictví stěžovatelky bylo podmínkou jejich řádného dokončení, výše nákladů spojených s revitalizací i nezbytnými demolicemi budov, atd.), což jí obvodní soud neumožnil. To, že městský soud založil svoje odůvodnění na nedostatku příčinné souvislosti, se stěžovatelka dozvěděla až z odůvodnění rozsudku, který tak byl překvapivým. Ani tento rozsudek nebyl podle stěžovatelky řádně odůvodněn. Stěžovatelka se domnívá, že ji měl městský soud o svém jiném právním názoru poučit a že porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Soudy též údajně nezohlednily, že proti první vedlejší účastnici se stěžovatelka domáhala náhrady škody na základě soukromoprávní odpovědnosti podle obchodního zákoníku, kdežto po druhé vedlejší účastnici z důvodu nesprávného úředního postupu státu podle zákona č. 82/1998 Sb.
7. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je údajně formalistické, neboť se nevypořádalo s argumenty stěžovatelky dostatečně podle míry jejich závažnosti. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že nezjednal nápravu, aby soudy nižších stupňů řádně zjistily skutkové okolnosti vzniku škody, tedy i ohledně příčinné souvislosti. V posledku stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby zruší-li napadená rozhodnutí, projednal a rozhodl v dalším řízení u obvodního soudu věc jiný soudce než JUDr. Lucie Laura Penn. Kdyby věc byla vrácena téže soudkyni, která se dopustila i průtahů a dalších pochybení, není reálné očekávat spravedlivé a včasné rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, nikoli však též k projednání návrhu s ústavní stížností spojeného (viz dále bod 15). Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. K námitce neúplného zjištění skutkového stavu a neodůvodněného neprovedení části označených důkazů Ústavní soud uvádí, že obvodní soud toto své rozhodnutí stručně odůvodnil. Poté, co provedl důkazy mnoha listinami, i vzhledem k právnímu posouzení věci seznal, že zbylé důkazy nemohou na věci ničeho změnit, pročež není v rozporu s ústavním pořádkem neprovést každý navržený důkaz. Stejně tak nelze rozumně požadovat, aby se obvodní soud musel k jejich neprovedení podrobně vyjadřovat, lze-li z jeho rozhodnutí seznat, že by na věci nemohly ničeho změnit. Stěžovatelka ani neuvedla takovou rozhodnou skutečnost nebo stěžejní důkaz, které by hypoteticky mohly změnit právní posouzení věci tak, aby skutečně mohlo jít o ústavněprávně relevantní pochybení. Stěžovatelka pouze paušálně odkázala na obecné teze některých rozhodnutí Ústavního soudu, která nejsou k posuzované věci z výše uvedených důvodů přiléhavá.
12. Údajnou překvapivost rozhodnutí městského soudu a posouzení věci podle nesprávného předpisu vyvrátil a odůvodnil v napadeném usnesení Nejvyšší soud. Lze toliko podtrhnout, že rozhodnutí městského soudu nespočívalo v pravém slova smyslu na odlišném právním posouzení věci, ale bylo založeno na jiné rozhodné normě hmotného práva, jejíž použití je však vázáno na tytéž předpoklady. Proto, odůvodnily-li soudy v souladu s ústavním pořádkem, že nebyla v dané věci naplněna podmínka příčinné souvislosti, nemohlo na výsledku řízení ničeho změnit posouzení věci podle ustanovení jiného předpisu o témže normativním obsahu. Na rozdíl od mínění stěžovatelky Nejvyšší soud vypořádal její námitky srozumitelně a obšírně.
13. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovatelce garantován úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné z http://nalus.usoud.cz).
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
15. Stěžovatelčin návrh, aby byla věc přikázána k projednání jinému soudci obvodního soudu, je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud - s ohledem na kompetence svěřené mu Ústavou a konkretizované zákonem o Ústavním soudu - příslušný [srov. nález ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 699/18 (N 117/89 SbNU 763)]. Proto Ústavní soud tento návrh podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu