ECLI:CZ:US:2021:3.US.2139.20.1
sp. zn. III. ÚS 2139/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2020 č. j. 2 To 41/2020-19702 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2020 č. j. 40 T 4/2020-19662, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestnou činnost kvalifikovanou jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první, odst. 2 trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 a 2 písm. a), b) a c), odst. 4 trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea prvá, odst. 4 písm. a) a b) trestního zákoníku a zločin porušení povinností při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 4. 2020 č. j. 40 T 4/2020-19662 bylo rozhodnuto tak, že podle §72 odst. 3 trestního řádu se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu, podle §71 trestního řádu se zamítá jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu ze dne 27. 3. 2020, dle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu se nepřijímá nabídka záruky za vazbu stěžovatele nabídnutá P. K. ze dne 23. 3. 2020 a podle §73 odst. 1 písm. b) téhož zákona se nepřijímá písemný slib stěžovatele.
4. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 5. 2020 č. j. 2 To 41/2020-19702 byla stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Nevysvětlily adekvátně, proč má být dána konkrétní hrozba vysokého trestu, když sama horní hranice trestní sazby určená skutkovou podstatou nemůže postačovat. Zejména když poukázaly na dosavadní průběh řízení, důvodnost podané obžaloby a právní kvalifikaci jednání, jde o argumenty naprosto obecné a proto nerelevantní. Stěžovatel se přitom k datu rozhodování krajského soudu nacházel ve vazbě již 13 měsíců a při takovéto již déle trvající vazbě by měla být hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody vyhodnocena i s ohledem na vývoj důkazní situace. Stěžovatel podotýká, že nehovoří žádným cizím jazykem, nebylo zjištěno, že by se nějak připravoval na vycestování, a má v České republice členy rodiny a zajištěný majetek. Uvádí-li soud, že se obává, že stěžovatel disponuje dalšími dostatečnými finančními prostředky, z nichž by mohl financovat svůj útěk i pobyt v cizině, není zřejmé, z čeho tuto obavu vyvozuje, když tak činí bez nějakého podkladu v trestním spise. Krajský soud také uvedl, že stěžovatel nijak nevysvětlil původ svého majetku, resp. minimálně toho, který mu byl v přípravném řízení zajištěn, ač stěžovatel již ve svých podáních vyložil, že jej získal jako úspěšný podnikatel. Jestliže krajský soud odkazuje na úřední záznam policejního orgánu ze dne 25. 2. 2019 č. j. NCOZ-9436-676/TČ-2016-417601 a úřední záznam ze dne 20. 8. 2019 č. j. NCOZ-9436-2404/TČ-2016-417601, které mají poukazovat na jeho intence uprchnout do Švýcarské konfederace, resp. Turecké republiky, pak stěžovatel prohlašuje, že obsah těchto záznamů není pravdivý. Turecko nenavštěvoval často, jak se tam uvádí, ale byl v něm pouze jednou. Na námitky stěžovatele v tomto směru soudy dříve reagovaly tak, že jejich pravdivost bude dále zkoumána, jakmile bude ukončeno přípravné řízení a podána obžaloba; ani po podání obžaloby však k bližšímu zkoumání nedošlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04).
8. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil závěr, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu (tedy u tzv. vazby útěkové že uprchne nebo se bude skrývat) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
9. Stěžovatel považuje odůvodnění vazebního důvodu a reálnosti hrozby uložení vysokého trestu za nepřesvědčivé. Ústavní soud však dospěl k závěru, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí konkrétními důvody. Vysvětlily, že hrozba uložení vysokého trestu se jeví reálná, když při právní kvalifikaci dle obžaloby se má uplatnit hranice 10,5 až 16 let trestu odnětí svobody, a trestnou činnost měl stěžovatel spáchat jako člen organizované zločinecké skupiny, kterou měl sám založit a významnou měrou se podílet na její činnosti. Možnost, že stěžovatel disponuje dalšími finančními prostředky než těmi, které již byly zajištěny, soudy podložily celkovým rozsahem stěžovatelova majetku. Také vyložily, že s ohledem na dosavadní fázi trestního řízení a mimořádnou rozsáhlost dané trestní věci a spisového materiálu zatím nelze očekávat, že soud zaujme komplexnější stanovisko k důkazní situaci a konkrétním důkazům.
10. Ústavní soud nemá za to, že by takovéto odůvodnění usnesení soudů vykazovalo znaky libovůle, pro kterou by měl tato rozhodnutí zrušit. Stěžovatelova argumentace má povahu pouhé polemiky se závěry soudů, jež vyslovily na základě skutečností uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu