ECLI:CZ:US:2021:3.US.2227.20.1
sp. zn. III. ÚS 2227/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo nám. 6/5, Karviná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 sp. zn. 7 Tdo 479/2020, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 7. 2019 č. j. 9 T 125/2017-385 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla podle téhož ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců.
3. Rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 12. 2019 č. j. 6 To 302/2019-452 podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 7 Tdo 479/2020 bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti usnesení krajského soudu.
5. Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako osoba samostatně výdělečně činná na své provozovně novinového stánku po předchozí dohodě s L. Č. přijala nejméně dvacet balíkových zásilek zaslaných prostřednictvím státního podniku Česká pošta s. p., přičemž tyto zásilky obsahovaly řezaný tabák ke kouření neoznačený kolkovou známkou a balený v sáčcích bez označení hmotnosti, složení a výrobce, který po doručení ve stánku dále prodávala a ze kterého úmyslně neodvedla spotřební daň z tabákových výrobků podle §104 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Tímto jednáním zkrátila ke škodě České republiky spotřební daň v celkové výši 414 604,99 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že v řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Nadále prohlašuje, že obsahem balíků byly kuřácké potřeby, tzn. cigaretové dutinky, papírky, zapalovače atp. Klíčovým důkazem proti ní byl rozsudek z jiné trestní věci, vedené s L. Č. a dalšími osobami. Provedením tohoto rozsudku v její trestní věci však byla obejita nutnost konat úplné dokazování. Nelze vycházet z toho, k čemu dospěl jiný soud v jiném řízení, ve kterém stěžovatelka byla pouze svědkyní a nemohla vykonávat práva obhajoby. Dalším důkazem, jenž ji má usvědčovat, byla výpověď M. M., která uvedla, že od muže z O. odebírala řezaný neoznačený tabák a popsala shodný způsob nákupu tohoto zboží jako stěžovatelka; tato výpověď ovšem nijak nevypovídá přímo o jednání stěžovatelky. V řízení byly též provedeny listinné důkazy České pošty s. p. svědčící o realizovaných zásilkách doručovaných k rukám stěžovatelky; ty však nemají žádnou vypovídací hodnotu o obsahu daných balíků. Jde-li o záznamy celní kontroly z období časově přecházejícího nyní stíhané trestné činnosti, dle kterých byl u stěžovatelky nalezen nedaněný tabák, stěžovatelka tuto skutečnost nepopírá, nicméně prohlašuje, že si z toho vzala poučení a znovu by nedaněný tabák neprodávala. Co se týče závěru soudu, že kdyby v zásilkách byly zapalovače, musela by jich obdržet na 16 000 kusů, soud zde vychází z výpočtu provedeného v případě zásilky pro jinou osobu, a není zřejmé, proč by měl být použitelný i na stěžovatelčin případ. Ve stěžovatelčině trestní věci nebyl proveden žádný vyšetřovací pokus a též nutno upozornit, že kromě hmotnosti nebylo o jejích zásilkách ani nic zjištěno (například jejich rozměry, způsob balení atd.). Soudy zde pracují s pouhými domněnkami. Navíc stěžovatelka ve své obhajobě nehovořila pouze o zapalovačích, ale i cigaretových papírcích, dutinkách a zápalkách.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Je pravdou, že důležitým důkazem ve věci byl rozsudek vydaný v jiné trestní věci, nicméně Ústavní soud nemá za to, že by tímto způsobem bylo obejito stěžovatelčino právo na obhajobu. Stěžovatelka se mohla k tomuto rozsudku v řízení vedeném proti ní vyjádřit. O porušení práv na obhajobu přitom stěžovatelka hovoří jen obecně; nepopisuje nic konkrétního, co by snad nemohla při své obhajobě uplatnit. Jestliže problematické zásilky byly stěžovatelce zasílány ze stejného zdroje, při stejném modu operandi, jako tomu bylo v oné jiné již pravomocně rozhodnuté trestní věci, nejeví se nijak nepřiměřeným, že soudy přiznaly zjištěním o těchto zásilkách učiněným v této jiné trestní věci relevanci. Zjednodušeně řečeno jestliže od určitého odesilatele chodily určité zásilky jedné osobě, není nijak nelogická úvaha, že to napovídá závěru, že zásilky od stejného odesilatele, zasílané za podobných okolností (včetně obdobné váhy) jinému adresátovi, byly obdobné povahy. Soudy přitom pochopitelně nevyšly toliko z této skutečnosti, ale uvážily i další podezřelé okolnosti, jako že stěžovatelka dané zásilky nijak neevidovala a nevedla je v účetnictví, a pro tak velké množství jí udávaných předmětů, které dle své obhajoby měla rozdávat jako dárky, by stěží měla využití. Pokud stěžovatelka namítá nedostatečnost zjištění ohledně rozměrů a balení zásilek a naznačuje, že měl být proveden nový matematický výpočet stran toho, jaké množství jí tvrzeného zboží mohlo odpovídat jejich hmotnosti, lze konstatovat, že případné dílčí množstevní odchylky by v každém případě stěží mohly něco změnit na podstatě věci, resp. mít vliv na závěr soudů o vině a trestu.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu