ECLI:CZ:US:2021:3.US.24.21.1
sp. zn. III. ÚS 24/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vodáka, zastoupeného JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem sídlem Masarykova 398/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 29 Cdo 4062/2019-455, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2019, č. j. 7 Cmo 51/2019-427, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2018, č. j. 5 Cm 508/2012-299, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 10. 2018, č. j. 5 Cm 508/2012-312, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) ponechal vůči stěžovateli jako žalovanému z titulu jeho směnečného rukojemství v rozsahu věci samé v platnosti směnečné platební rozkazy, když tyto zrušil jen ve výrocích o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů v nalézacím řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že se žalobkyně (společnost NORTH VIDEO s. r. o.) dvěma návrhy domáhala vůči žalovaným (společnost MIDO Film Brno, s. r. o. jako směnečný dlužník a stěžovatel jako směnečný rukojmí) svých směnečných práv ze dvou nezaplacených směnek vlastních, a to směnky vydané dne 11. 5. 2009 na částku 2 000 000 Kč se splatností 30. 11. 2009 a směnky vystavené dne 26. 5. 2009 rovněž na částku 2 000 000 Kč rovněž se splatností 30. 11. 2009. Z první směnky žalobkyně požadovala zaplacení částky 27 777 Kč s postižními právy, z druhé směnky částku 2 000 000 Kč.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek krajského soudu. Podle vrchního soudu - v souladu s právním názorem krajského soudu - totiž stěžovatel i přes opakované výzvy neprokázal, že směnečný dlužník platil na směnky a nepředložil originál listiny označené jako kvitance. Proto shledal vrchní soud postup krajského soudu správným, pokud tento ponechal směnečné platební rozkazy vůči stěžovateli v splatnosti.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil otázku zakládající přípustnost dovolání. Dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu totiž nespočívalo na otázce týkající se charakteru kvitance o splnění směnečného závazku.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
9. Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že krajský soud ve svém v pořadí druhém rozsudku (po předchozím kasačním zásahu vrchního soudu) skutečně výslovně uvádí, že se odchýlil od jeho právního názoru, podle něhož daný smluvní vztah, na základě kterého vzniklo směnečné zajištění půjček v posuzovaném případě, byl vztahem občanskoprávním. Podle krajského soudu se totiž jednalo o závazkový vztah obchodněprávní, což v nyní napadeném rozsudku podrobně vysvětlil. Vrchní soud přitom v navazujícím řízení na svém původním právním názoru netrval.
10. K této otázce Ústavní soud uvádí, že se obecné soudy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz] mohou odchýlit (dokonce) od nosných důvodů pro ně závazných nálezů Ústavního soudu předložením přesvědčivější argumentace a činí-li tak v dobré víře ve správnost svých závěrů. Uvedené se samozřejmě vztahuje i na eventuální judikaturní odklon od závazného právního názoru soudu vyššího stupně v rámci soustavy obecných soudů. Tomuto výkladu podle Ústavního soudu neodporuje ani stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3073/15 ze dne 8. 3. 2016 (N 39/80 SbNU 483), když i zde je uvedeno, že se soud nižšího stupně musí především vypořádat se všemi aspekty závazného právního názoru. To ovšem krajský soud podle přesvědčení Ústavního soudu - alespoň, co se obchodněprávní povahy jím posuzovaného právního vztahu týká - dostatečně splnil (srovnej k tomu odst. 35 a následující odůvodnění jeho rozsudku). Jednoduše a obecněji vyjádřeno, judikatura obecných soudů není zcela statickým, nýbrž flexibilním elementem v právu a mezi jednotlivými úrovněmi soudů existuje určitý "mezisoudní dialog", jehož cílem není potvrdit správnost názoru instančně výše postaveného soudu, nýbrž nalezení co možná nejspravedlivějšího řešení předestřených právních otázek. Takto viděno proto nemůže být spatřováno jako a priori protiústavní, pozmění-li či modifikuje-li odvolací soud svůj dříve vyslovený právní názor.
11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud byl rovněž vrchním soudem zavázán k tomu, aby znovu rozhodl jen rozsudkem částečným, pak k této otázce stěžovatel v ústavní stížnosti nic podrobnějšího neuvádí a ani z ústavní stížností napadených rozhodnutí žádný takový závazný pokyn podle Ústavního soudu nevyplývá. Stěžovatel rovněž konkrétně neupřesňuje, jak se vlastně měl směnečný věřitel dopustit při nárokování svých směnečných práv provinit proti zásadě priority a proporcionality. Opak stěžovatelova tvrzení lze přitom dovodit už jen z toho, že směnečný věřitel plně respektoval toliko zajišťovací charakter směnečného vztahu a jeho kauzalitu ke smluvně upraveným půjčkám mezi účastníky, kdy od stěžovatele jako směnečného rukojmího požadoval jen to, co nebylo ze smlouvy o půjčce plněno. V tomto ohledu je také nepřiléhavý stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) - aniž by se Ústavní soud zabýval stěžovatelovým tvrzením, že byl v daném vztahu spotřebitelem - neboť v daném případě k duplicitnímu plnění jednou ze smlouvy o půjčce a ve stejném rozsahu ze zajišťovací směnky nedošlo.
12. V napadených rozhodnutích je rovněž odpovídajícím způsobem vysvětleno, že sám dlužník dostatečně nespecifikoval, zda plní na směnku (směnky) nebo z titulu smlouvy o půjčce. Obecné soudy rovněž vysvětlily, že daná kvitance, v níž měl směnečný věřitel potvrzovat uhrazení směnečného dluhu, byť by byla soudu předložena v originále, nemohla soud o zániku směnečného dluhu přesvědčit. Krajský soud zde odkázal zejména na emailovou komunikaci mezi účastníky obchodněprávního vztahu, z níž bylo patrné, že i oni mezi závazky ze smlouvy o půjčce a ze směnečného vztahu rozlišovali a že tyto nevznikly.
13. V napadených rozhodnutích je také podrobně popsáno, proč soudy neuvěřily tvrzení bývalých zaměstnanců dlužníka o zániku směnečného dluhu, když považovaly jejich tvrzení za nevěrohodná. Opomenuté důkazy tak v dané věci zjistitelné nejsou; obecné soudy se výpověďmi svědků - jak uvedeno - zabývaly a popsaly, proč neuvěřily ani obsahu předkládané kvitance, bez ohledu na to, že jim byla předložena toliko její kopie a bylo by tedy problematické znalecky ověřit její pravost a pravdivost v rozsahu možné falzifikace.
14. Proto ani Nejvyšší soud podle Ústavního soudu nepochybil, pokud uzavřel, že rozhodnutí vrchního soudu není postaveno na posouzení otázky (která proto nemohla založit přípustnost stěžovatelova dovolání), zda kvitance může mít vzhledem k návaznosti na směnečný závazek relativně abstraktní povahu, když v ní podle stěžovatele nemusí být vyjádřen právní důvod - kauza (srov. k tomu argumentaci v bodě V ústavní stížnosti).
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu