ECLI:CZ:US:2021:3.US.2624.21.1
sp. zn. III. ÚS 2624/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele K. R., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2021 č. j. 13 To 185/2021-460 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. června 2021 č. j. 3 T 97/2020-450, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a E. P. a Z. P., jejichž místo pobytu je utajeno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 9. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") svým napadeným usnesením uložil stěžovateli, jenž byl dříve odsouzen pro přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečin porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 trestního zákoníku a přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, povinnost nahradit poškozeným vedlejším účastnicím náklady související s jejich účastí na trestním řízení v celkové výši 49 138 Kč. Jelikož poškozeným nebyl přiznán nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy a obě byly se svými nároky odkázány na občanské soudní řízení, rozhodl okresní soud o nákladech dle §154 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití §155 odst. 4 trestního řádu. V částce 7 859 Kč pak okresní soud nárok poškozených zamítl, neboť zhodnotil čtyři úkony právní služby (dva u každé z poškozených) neúčelnými. Protože byly obě poškozené v řízení zastoupeny toutéž advokátkou, ponížil okresní soud sazbu mimosmluvní odměny za každý úkon právní služby o 20 %, a to dle §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel blanketní stížnost, na jejímž základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") přezkoumal správnost výroku usnesení i postup řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Svým napadeným usnesením ji proto krajský soud zamítl.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá nepřiměřenost výše nákladů řízení, jež je povinen poškozeným nahradit. Obecné soudy dle něj v posuzované věci dostatečně nezohlednily okolnost, že byly obě poškozené v trestním řízení zastoupeny toutéž zmocněnkyní a obsah podání i dalších úkonů byl u obou klientek shodný. Obecným soudům především vytýká, že neaplikovaly pravidlo o snížení sazby mimosmluvní odměny za úkony právních služeb dle §12a advokátního tarifu, které je dle Ústavního soudu možno uplatnit i na případy zvolených zmocněnců poškozených. V této souvislosti cituje z odůvodnění usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4103/18 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz) a poukazuje, že obecné soudy v jeho věci řádně nevyvažovaly mezi oprávněnými zájmy poškozených zastoupených jediným zmocněncem na náhradu nákladů právního zastoupení a mezi oprávněnými zájmy odsouzeného neplatit na nákladech částku, jež je nepřiměřená úsilí zmocněnce. Stěžovatel rovněž zpochybňuje etičnost postupu právní zástupkyně poškozených, pokud si tato vyúčtovala odměnu za úkony právních služeb pro každou poškozenou zvlášť, přestože šlo v obou případech o totožné nároky.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými soudními rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Problematikou přiznávání náhrady nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2581/13). Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41) či nález ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3131/10 (N 179/63 SbNU 81)].
10. Posuzovaná věc však tento ústavněprávní rozměr postrádá. Obecné soudy řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily, jak ke svým závěrům dospěly. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení rovněž srozumitelně vyložil, jaké jsou předpoklady přiznání práva poškozeného na náhradu nákladů na jeho účast v trestním řízení dle §154 odst. 2 trestního řádu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že je uvedené ustanovení založeno na obecné zásadě přiznávání náhrady nákladů každému poškozenému v trestním řízení s odsouzeným pachatelem, přičemž tato zásada je prolomena jen za několika výjimečných podmínek. Z toho je zřejmé, že soudy nemusí odůvodňovat (a poškozený prokazovat), že tyto výjimečné okolnosti nenastaly, ale naopak je třeba prokázat jejich existenci (viz usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3428/20). Ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu stěžovatel nenamítal výjimečné okolnosti odůvodňující nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení, nýbrž ji podal bez jakéhokoli odůvodnění. Ani samy obecné soudy v posuzovaném případě takové mimořádné skutečnosti nespatřovaly a pečlivě se zabývaly účelností vynaložených nákladů pro uplatnění práv poškozených. V tomto směru tedy jejich odůvodnění obstojí.
11. V souvislosti s ustanovením §12a advokátního tarifu lze stěžovatelově argumentaci přisvědčit potud, že Ústavní soud ve své judikatuře za určitých okolností připouští jeho aplikaci i v případě zvoleného (nikoli ustanoveného) zmocněnce poškozeného (viz např. usnesení ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1404/18, usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17 nebo stěžovatelem odkazované usnesení sp. zn. II. ÚS 4103/18). Je tomu tak tehdy, pokud by výpočet sazby mimosmluvní odměny postupem dle §7 ve spojení s §10 odst. 5 advokátního tarifu vedl k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného. Použití tohoto ustanovení, které primárně dopadá na případy ustanoveného zmocněnce poškozených, však předpokládá náležité zvážení okolností konkrétní věci a pečlivé odůvodnění obecnými soudy.
12. V posuzovaném případě obecné soudy zohlednily okolnost, že obě poškozené byly zastoupeny toutéž zmocněnkyní, a to tak, že v souladu s §12 odst. 4 advokátního tarifu snížily standardně vypočtenou sazbu odměny za úkony právní služby o 20 %. Pokud vedle toho nepřistoupily i k dalšímu snížení odměny zmocněnkyně poškozených prostřednictvím §12a advokátního tarifu, nelze jim takový postup z pohledu Ústavního soudu vytknout.
13. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu