ECLI:CZ:US:2021:3.US.2656.20.1
sp. zn. III. ÚS 2656/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020, č. j. 6 Tdo 385/2020-1687, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 11 To 470/2018-1659, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. října 2018, č. j. 17 T 23/2016-1593, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") a dalších "na ně navazujících rozhodnutí", neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o politických a občanských právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 17 T 23/2016-1593, uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podstata posuzované daňové trestné činnosti spočívala v tom, že stěžovatel, jako provozovatel herny a osoba, které byly svěřeny klíče od sázkových zařízení umístěných v prostorách herny, a která disponovala finančními prostředky vybíranými z těchto sázkových zařízení, úmyslně neodvedl finanční hotovost ze sázkových zařízení a ponechal si ji pro svoji potřebu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud v záhlaví citovaným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že řízení v jeho věci bylo zatíženo zásadními vadami, a že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, když dle jeho názoru v jeho trestní věci nebyl skutkový stav zjištěn náležitým způsobem a bez důvodných pochybností. Stěžovatel namítá, že požadoval doplnění dokazování, přičemž dle jeho názoru se okresní soud ani krajský soud s návrhy obhajoby nevypořádaly. Okresní soud dle jeho názoru nesprávně zaprotokoloval výpověď jednoho ze svědků a porušil práva obhajoby, a to v souvislosti s pochybením v předvolávání svědků. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho konkrétně rozvedené objektivní okolnosti, pro které podal návrh na vyloučení senátu okresního soudu, nebyly náležitým způsobem posouzeny a je přesvědčen, že v jeho věci nerozhodoval nestranný soud. Celkově stěžovatel namítá, že soudy v jeho trestní věci nerespektovaly princip presumpce neviny, a že jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a) Obecná východiska
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Rovněž třeba podotknout, že je to obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, které z ní vyplývá.
9. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování uplatněné obhajoby (námitek směřujících do skutkových zjištění, proti způsobu hodnocení důkazů, proti závěrům soudů o návrzích na provedení dalších důkazů a proti závěrům o nestrannosti trestního senátu okresního soudu), s níž se však soudy dostatečně vypořádaly. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily (§120 a násl. tr. řádu); argumentací stěžovatele se zabývaly a vypořádaly se s ní. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněný závěr o spáchání stíhaného trestného činu neměl oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
10. Ke stěžovatelově námitce týkající se nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování (stěžovatel však nespecifikuje, o jaký důkazní návrh mělo jít) Ústavní soud připomíná, že nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného v trestním řízení je z ústavněprávního hlediska akceptovatelné, nemá-li tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, relevantní souvislost s předmětem řízení, dále nemá-li důkaz ve vztahu k tvrzené skutečnosti vypovídací hodnotu, tudíž ji nemůže potvrdit ani vyvrátit, nebo jedná-li se o důkaz nadbytečný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 996/16 ze dne 20. 9. 2016 rozhodnutí je dostupné na http://nalus.usoud.cz). K tomu Ústavní soud uvádí, že okresní a krajský soud považovaly skutkový stav za dostatečně objasněný (viz bod 6 napadeného usnesení krajského soudu), a že z kontextu odůvodnění rozhodnutí lze dovodit, že další dokazování považovaly za nadbytečné - ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud. K tomu Ústavní soud uvádí, že okresní soud k návrhu stěžovatele na doplnění dokazování obstaral zprávu poškozené společnosti Victoria Tip a. s., výpisy z účtu a zprávy Československé obchodní banky, kterými dokazování doplnil (viz bod 39 napadeného rozsudku okresního soudu) a poté usoudil (s přihlédnutím k již dříve provedeným důkazům), že rozsah provedeného dokazování je dostatečným, skýtajícím spolehlivý základ pro meritorní rozhodnutí.
11. K namítanému procesnímu pochybení soudu při předvolávání svědků Ústavní soud konstatuje, že krajský soud na námitky stěžovatele reagoval a v bodě 12 napadeného usnesení uvedl: "Pokud tedy předsedkyně senátu požádala svědka, aby tyto listiny přinesl a on tomu vyhověl, nelze proti tomuto postupu mít zásadních připomínek. Je sice pravdou, že ve spise absentuje způsob, jakým byl svědek k soudu předvolán, dle názoru krajského soudu se ale jedná o ryze formální pochybení, které jak již uvedeno, nemá vliv na procesní způsobilost provedeného důkazu, zvláště za situace, kdy obhajoba byla výslechu přítomna, mohla klást dotazy, vznášet námitky, tedy uplatnit svá práva, k čemuž ale nedošlo." Ústavní soud nemá důvod závěry krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat - vzhledem k tomu, že obhajoba měla možnost svědka vyslechnout a klást mu dotazy, považuje postup a závěry krajského soudu za souladné požadavky kladenými čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Uvedený postup dle Ústavního soudu nijak nenasvědčuje ani podjatosti soudu, jak naznačuje stěžovatel. K této otázce se vyjádřil krajský soud (v bodě 8 napadeného usnesení), který odkázal na svá rozhodnutí o stížnosti stěžovatele, ve kterých uzavřel, že jednající senát není podjatý. Zároveň krajský soud uvedl, že napadená protokolace byla náležitě opravena.
12. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nedůsledně posuzovaly nestrannost soudců prostřednictvím objektivního a subjektivního testu nestrannosti, Ústavní soud zaprvé uvádí, že k této námitce se již podrobně vyjádřil v napadeném usnesení dovolacího soudu Nejvyšší soud. Zadruhé Ústavní soud dodává, že není možné zaměňovat pojem podjatosti a nestrannosti ? jak již v minulosti Ústavní soud uvedl (viz např. usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 860/20 rozhodnutí je dostupné na http://nalus.usoud.cz), zatímco podjatost znamená určitý osobní vztah soudce k věci nebo účastníkům, nestranností se rozumí respektování ústavou zaručeného principu rovnosti (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny) a pravidel spravedlivého procesu. Právo na soudní ochranu (na přístup k soudu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému, že se jeho právy bude zabývat "nestranný soud". Přesto existuje mezi nestranností a nepodjatostí úzký vztah, protože soudce, který někomu v řízení straní (nebo se jako stranící jeví), vzbuzuje pochybnosti o své nepodjatosti. K tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. I. ÚS 370/04, podle kterého je nestrannost "především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah."
13. V usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2395/17 se Ústavní soud vyjádřil ke stěžovatelem zmiňovanému testu nestrannosti tak, že "subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti (viz rozsudek ESLP Morice proti Francii, stížnost 29369/10, §74). K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí (viz Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 173). Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele."
14. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud provedl subjektivní i objektivní test zaujatosti soudců senátu nalézacího soudu (body 34 až 38 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), přičemž se se závěry Nejvyššího soudu ztotožnil, neboť neshledal žádnou okolnost, která by svědčila o zaujatosti soudců senátu nalézacího soudu v trestní věci vedené proti stěžovateli. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by měly svědčit o tom, že je tu některý z důvodů uvedený v §30 odst. 1 tr. řádu, tedy skutečnost, že by u některého z členů jednajícího senátu okresního soudu bylo možné mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Stěžovatel namítá, že procesní pochybení okresního soudu (absence záznamu o způsobu předvolání svědků V. a H.), svědčí o podjatosti senátu okresního soudu. K tomu Ústavní soud uvádí, že se sice jedná o formální pochybení, které však dle jeho názoru nijak nepředstavuje okolnost, jež by svědčila o nedostatku nestrannosti senátu okresního soudu. Připomíná, že Nejvyšší soud k této námitce dodal: "Implikace učiněná obviněným, že absence záznamu o způsobu předvolání svědka ve spise znamená pochybnost o tom, co mu bylo soudem řečeno před jeho výslechem, je spekulativní. Vytýkané formální pochybení soudu, které navíc nelze ani přičítat soudcům přísedícím, neboť ti se na úkonech směřujících k zabezpečení účasti příslušných osob na jednání soudu nikterak nepodílejí, je zcela marginálního významu, nemajícího žádný vliv na posuzování otázky podjatosti ve věci rozhodujících soudců." K tomu Ústavní soud dodává, že ani stěžovatelova námitka o opravené chybě v protokolaci výslechu svědka V., nemůže být sama o sobě okolností opodstatňující vyloučení soudců.
15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu