ECLI:CZ:US:2021:3.US.2658.20.1
sp. zn. III. ÚS 2658/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) PRO-DOMA, SE, se sídlem Budčická 1479, Praha 9, 2) Josefa Mařince a 3) Jany Mařincové, společně zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, č. j. 25 Cdo 2012/2020-63, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 72 Co 23/2020-49, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 11. 2019, č. j. 19 C 450/2012-41, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 15. 9. 2020 ústavní stížnost ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem ústavní stížností napadených usnesení bylo rozhodnutí o pokračování v řízení s procesním nástupcem první žalované (společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o.) v řízení o náhradě škody vedeném mezi vedlejším účastníkem (jakožto žalobcem) a stěžovateli (jakožto žalovanými).
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 11. 2019, č. j. 19 C 450/2012-41, bylo rozhodnuto, že po právní moci usnesení bude soud v řízení pokračovat s procesním nástupcem první žalované (společnosti PRO-DOMA, spol. s. r. o.), tj. nově se společností PRO-DOMA SE. Obvodní soud tak učinil z důvodu, že po podání žaloby byla původní společnost vymazána z obchodního rejstříku, když zanikla z důvodu fúze sloučením s nástupnickou společností PRO-DOMA Bond, SE, nyní vystupující pod firmou PRO-DOMA SE, přičemž k zániku první žalované došlo dříve, než ve věci rozhodl soud.
4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 72 Co 23/2020-49, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, č. j. 25 Cdo 2012/2020-63, bylo dovolání stěžovatelů 2) a 3) odmítnuto, neboť je dovolací soud neshledal přípustným podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
II.
6. Stěžovatelé poukazují na to, že v souvisejícím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 36/2011 byl již dne 25. 3. 2015 vydán rozsudek Městského soudu v Praze pod č. j. 28 Co 18/2014-272. Pokud nastane právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, v době vyřizování věci odvolacím soudem, tj. v době od předložení věci odvolacímu soudu do vyhlášení rozhodnutí odvolacím soudem, může o procesním nástupnictví rozhodnout pouze odvolací soud, a to pouze do doby než vyhlásí rozhodnutí. Zánik společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o. sloučením s nástupnickou společností PRO-DOMA Bond, SE byl zapsán do obchodního rejstříku ke dni 31. 12. 2014 a k témuž dni byla společnost PRO-DOMA, spol. s r. o. z obchodního rejstříku vymazána. K této skutečnosti došlo v souvisejícím řízení v průběhu řízení před odvolacím soudem.
O procesním nástupnictví tak mohlo být podle stěžovatelů rozhodnuto pouze do vydání rozhodnutí odvolacího soudu, což se nestalo. Stěžovatelé tak mají za to, že o procesním nástupnictví ve smyslu §107 odst. 1 občanského soudního řádu mohl v souvisejícím řízení rozhodnout pouze odvolací soud, a to do doby vydání jeho rozhodnutí. Protože tak neučinil, nebylo možné napravit tento nedostatek tím, že o procesním nástupnictví rozhodl soud prvního stupně, kdy tato skutečnost se musela promítnout i do souzeného případu.
7. Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy postupovaly v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11. Na podporu svých tvrzení poukazují též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 786/2004.
III.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že, pokud jde o stěžovatelku 1), ve vztahu k napadeným rozhodnutím není naplněna zákonná podmínka vyčerpání dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, neboť jak plyne i ze správného poučení odvolacího soudu, proti jeho výroku bylo za podmínek §237 občanského soudního řádu přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu. Z usnesení dovolacího soudu, jakož i na základě ověření ze spisu sp. zn. 19 C 450/2012, je zřejmé, že dovolání podali pouze stěžovatelé 2) a 3). Stěžovatelka 1) tak nevyčerpala tento procesní prostředek k ochraně svých práv, jak jí ukládá v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předtím, než se obrátí na Ústavní soud. Ústavní stížnost stěžovatelky 1) je proto nepřípustná. Stěžovatelé 2) a 3) tak vyčerpali všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv a jejich ústavní stížnost je přípustná.
IV.
9. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. V posuzované věci Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
12. Z obsahově konzistentních rozhodnutí soudu prvního stupně, soudu odvolacího, jakož i následně soudu dovolacího, vyplývá, že soud prvního stupně v průběhu řízení rozhodl o procesním nástupnictví žalované společnosti PRO DOMA, spol. s r. o., neboť v důsledku realizace fúze došlo k zániku společnosti PRO DOMA, spol. s r. o., sloučením s nástupnickou společností PRO-DOMA BOND, SE, vystupující pod obchodní firmou PRO-DOMA SE. Tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku ke dni 31. 12. 2014 a k témuž dni byla společnost PRO DOMA, spol. s r. o. z obchodního rejstříku vymazána. Obecné soudy postupovaly podle §107 odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť účastník ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a řízení ještě nebylo pravomocně skončeno. Dospěly k závěru, že společnost PRO-DOMA SE vstoupila do práv a povinností zaniklé společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o. Proto bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví. Právní závěry soudů Ústavní soud shledal ústavně konformními.
13. Obecné soudy se rovněž vypořádaly se stále se opakující námitkou stěžovatelů, podle které mělo být o procesním nástupnictví rozhodováno odvolacím soudem, neboť v souvisejícím řízení vedeném u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 36/2011 byla věc již pravomocně skončena, právní skutečnost, s níž se spojuje převod nebo přechod práva nebo povinnosti nastala v době vyřizování věci odvolacím soudem, proto v nyní projednávané věci nebyl soud prvního stupně oprávněn rozhodnout o procesním nástupnictví. S touto argumentací se obecné soudy neztotožnily, neboť pro posouzení věci není relevantní, že v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 19 36/2011 bylo již o právním nástupnictví rozhodnuto, neboť se jedná o jiné, byť možná související, řízení. Ústavní soud sdílí argumentaci dovolacího soudu, podle které o procesním nástupnictví podle §107 občanského soudního řádu ohledně subjektu, který je účastníkem více soudních sporů, musí být rozhodnuto samostatně v každém soudním řízení, a to tím funkčně příslušným soudem, před kterým bylo řízení vedeno ke dni zániku účastníka.
14. Ani odkazy stěžovatelů na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, nejsou případné, neboť se týkají zcela odlišného skutkového základu, než který nastal v nyní posuzované věci.
15. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal jakékoli vybočení z mezí ústavnosti, obecné soudy se otázkou procesního nástupnictví dostatečně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Právní závěry obecných soudů nejsou v rozporu s právem na spravedlivý proces stěžovatelů.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona
o Ústavním soudu, zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu