ECLI:CZ:US:2021:3.US.2772.20.1
sp. zn. III. ÚS 2772/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou, advokátkou, sídlem Trnkova 555/16, Olomouc, proti neoprávněnému omezení osobní svobody ve věci vedené u Okresního státního zastupitelství v Olomouci pod sp. zn. 3 ZT 139/2019, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá vyslovení toho, že postupem uvedeným v záhlaví došlo k porušení čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") pod sp. zn. KRPM-7890/TČ-2019-140581-13. Ze spisového materiálu, z vyjádření účastníků řízení, z repliky stěžovatelky a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti.
3. Policejní orgán zahájil proti stěžovatelce dne 28. 11. 2019 usnesením č. j. KRPM-7890-230/TČ-2019-140581-13 trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedeného přečinu se stěžovatelka měla dopustit tím, že v době minimálně od srpna 2016 do 28. 11. 2019 v P. provozovala formou spolku sociální zařízení X (dále jen "spolek"), a to jako předsedkyně spolku. Spolek byl založen již dne 22. 9. 2014 a mělo se tak stát z důvodu, aby se stěžovatelka vyhnula daňovému systému a investicím do legálního provozu zařízení sociální péče, které by na její straně vyvstaly. Tímto jednáním se stěžovatelka údajně zamýšlela vyhnout kontrole ze státních orgánů. Stěžovatelka takto měla organizovat chod a činnost spolku a řídit jej ve všech oblastech, tj. v oblasti personální, provozní i finanční, přičemž neoprávněně poskytovala sociální služby v rozsahu, který odpovídá domovu pro seniory a pro osoby zdravotně postižené. Stěžovatelka poskytovala péči klientům spolku, kteří byli v jeho prostorách i ubytováni. Vlastní činnost spolku spočívala v poskytování péče o klienty, zahrnovala pomoc při osobní hygieně, resp. pomoc při zvládání úkonů péče o vlastní osobu, spolek zajišťoval klientům i stravování, jakož i pomoc při uplatňování jejich práv a při obstarávání jejich osobních záležitostí. V případě všech činností spolku šlo o činnosti uvedené v §35 odst. 1 písm. a), b), c), d), j) a l) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"), přičemž stěžovatelka tyto služby poskytovala, aniž by k tomu měla řádnou registraci, jak to vyžaduje §78 odst. 1 a 2 zákona o sociálních službách. Touto činností si stěžovatelka neoprávněně vytvářela zisk jako zdroj svých trvalých příjmů.
4. Dne 24. 6. 2020 byla v prostorách spolku provedena domovní prohlídka, v jejímž průběhu bylo zjištěno, že se v sídle spolku toho času nacházelo 15 klientů a že tedy stěžovatelka dále provozuje činnost, pro niž je již trestně stíhána. Na základě těchto zjištění byla stěžovatelka téhož dne v 12,35 hodin zadržena policejním orgánem podle
§75 trestního řádu, neboť orgány činné v trestním řízení seznaly, že je u ní dán důvod tzv. předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Následně byla stěžovatelka umístěna do policejní cely. Usnesením policejního orgánu ze dne 24. 6. 2020 č. j. KRPM-7890-314/TČ-2019-140581-13 proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro další přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku.
5. Dne 25. 6. 2020 bylo na 13:00 hodin naplánováno vazební zasedání před Okresním soudem v Olomouci (dále jen "okresní soud"). Obhájkyně stěžovatelky se v této souvislosti dostavila na okresní soud, kde přibližně v 12:30 hodin osobně mluvila se soudkyní, jež měla konat vazební zasedání, která jí však sdělila, že proti stěžovatelce nebude podán návrh na vzetí do vazby, neboť byl soudkyni nakonec státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "okresní státní zastupitelství") podán toliko návrh na uložení předběžného opatření zákazu konkrétně vymezené činnosti. Z vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajské státní zastupitelství") se podává, že státní zástupce okresního státního zastupitelství návrh na uložení předběžného opatření k okresnímu soudu podal v 11:05 hodin dne 25. 6. 2020, přičemž předmětný policejní spis, na základě jehož obsahu zpracoval tento návrh na uložení předběžného opatření, obdržel v 8:45 hodin téhož dne.
6. Stěžovatelka byla z policejní cely propuštěna dne 25. 6. 2020 v 15:15 hodin, tj. bezprostředně poté, co jí bylo doručeno usnesení okresního soudu č. j. 0 Nt 4501/2020-3, kterým byl stěžovatelce uložen ve formě předběžného opatření zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí, a to s účinností od 10. 7. 2020.
7. Stěžovatelka podala dne 29. 6. 2020 ke krajskému státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství, v němž zejména namítala, že poté, co bylo postaveno najisto, že nebude podán návrh na vzetí do vazby, tj. nejpozději ve 12:30 hodin dne 25. 6. 2020, kdy tato skutečnost byla soudkyní okresního soudu sdělena právní zástupkyni stěžovatelky, měla být stěžovatelka neprodleně propuštěna ze zadržení, neboť byla takto nejméně po dobu tří hodin neoprávněně omezována na osobní svobodě, když propuštěna z cely předběžného zadržení byla až v 15:15 hodin dne 25. 6. 2020 poté, co jí bylo okresním soudem doručeno usnesení o uložení předběžného opatření. Podnět stěžovatelky byl krajským státním zastupitelstvím shledán nedůvodným, neboť důvod pro zadržení stěžovatelky odpadl až vydáním soudního rozhodnutí, a tudíž byl tento podnět dne 21. 8. 2020 pod č. j. 5 KZT 281/2020-30 odložen.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že státní zástupce okresního státního zastupitelství, který sám v návrhu na uložení předběžného opatření uvedl, že vzetí stěžovatelky do vazby by bylo za dané situace opatřením nepřiměřeně přísným, a tudíž se rozhodl podat toliko návrh na uložení předběžného opatření, v němž spatřoval jedinou možnost, jak stěžovatelce zabránit v dalším páchání trestné činnosti, zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 3 Úmluvy, když ji neprodleně po této své úvaze nepropustil ze zadržení. Pokud tedy státní zástupce spatřoval jedinou možnost ve vydání předběžného opatření, když vzetí do vazby by bylo nepřiměřeně přísné, je tak zřejmé, že ani v případě, že by okresní soud nevydal předběžné opatření, tak státní zástupce by ani za této situace nezamýšlel podat návrh na vzetí do vazby, a další omezení osobní svobody stěžovatelky tak pozbylo jakéhokoliv zákonného důvodu. Nelze tedy za pomoci argumentu a minori ad maius přijmout argumentaci okresního státního zastupitelství, že zadržení stěžovatelky bylo "pojistkou" pro případné neuložení předběžného opatření soudem. Postup státního zástupce je ostatně i v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy, z něhož vyplývá, že základním právem zadrženého je být ihned (bez zbytečných průtahů) předveden před soudce. Jakmile je tedy zřejmé, že takové předvedení před soudce realizováno nebude, a že tudíž důvody zadržení pominuly, má být zadržený ihned propuštěn na svobodu.
9. Krajské státní zastupitelství, jako dohledový orgán, které neshledalo postup okresního státního zastupitelství závadným, taktéž zasáhlo do práva stěžovatelky podle čl. 8 odst. 1 Listiny, resp. čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Nadto zasáhlo i do práva stěžovatelky dle čl. 36 odst. 3 Listiny domáhat se náhrady škody, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem.
10. Stěžovatelka se domnívá, že postupem účastníků řízení byl porušen i princip presumpce neviny, když stěžovatelka byla zadržena pro jednání, z něhož byla sice již obviněna, avšak její jednání jí do té doby nebylo nikým zakázáno, přičemž zdůrazňuje, že samotné obvinění není předzvěstí odsuzujícího rozsudku. Stěžovatelka je přesvědčena, že jedná po právu, což v soudním řízení nadále prokáže, když její jednání spočívající v provozování zařízení sociálních služeb je vrcholem lidské empatie, solidarity a sebeobětování, a není tedy nijak společensky škodlivé.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
11. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
12. Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatelka naplnila důvod tzv. vazby předstižné, když v trestné činnosti pokračovala i poté, co proti ní bylo zahájeno trestní stíhání. Účastník dále podotýká, že poté, co byl podán návrh na uložení předběžného opatření, nebylo zřejmé, zda tomuto návrhu okresní soud vyhoví. Za situace, kdy by návrhu na vydání předběžného opatření nebylo vyhověno, by s největší pravděpodobností byl podán návrh na vzetí stěžovatelky do vazby. Kdyby tedy nebylo předběžné opatření vydáno, stal by se jediným prostředkem, jak stěžovatelce zabránit v dalším opakování trestné činnosti, návrh na její vzetí do vazby.
13. Účastník se též vyjádřil k namítanému porušení principu presumpce neviny, s čímž nesouhlasí. Dle náhledu účastníka tím stěžovatelka chtěla vyjádřit, že ve skutečnosti nebyl dán důvod vazby, neboť sice nadále vykonávala činnost, pro niž byla trestně stíhána, nicméně tato činnost jí do té doby nebyla zakázána a ve vztahu k této činnosti nebyl ani vydán pravomocný rozsudek. Účastník k tomu uvádí, že zákon nevyžaduje k vyslovení zákazu činnosti odsuzující rozsudek, nýbrž postačí, je-li osoba pro takovou činnost trestně stíhána. Tím není prejudikována vina stěžovatelky, nýbrž je pouze konstatováno, že opakuje činnost, pro kterou je již stíhána.
14. Účastník konečně reaguje také na argumentaci pravidlem a minori ad maius, když upozorňuje, že stěžovatelka pomíjí možnost státního zástupce podat proti rozhodnutí soudu, kterým by nebylo vyhověno jeho návrhu na vzetí do vazby, stížnost, pročež účastník zdůrazňuje, že u stěžovatelky byl dán vazební důvod vazby předstižné, nicméně státní zástupce nakonec zvolil návrh na vydání předběžného opatření, a to především s ohledem na osobu stěžovatelky a povahu a závažnost jednání, pro něž je stíhána, neboť účelu vazby bylo možno dosáhnout i za pomoci tohoto prostředku. V tomto kontextu účastník opět zdůrazňuje, že za dané situace, kdy státní zástupce nevěděl, zda okresní soud jeho návrhu vyhoví, nebylo tudíž ani zřejmé, zda následně přece jen nedojde k předvedení stěžovatelky před soudce. Propuštění stěžovatelky ze zadržení za této situace by postrádalo jakoukoliv logiku, když v případě nevyhovění návrhu státního zástupce na uložení předběžného opatření, by byl podán návrh na vzetí do vazby. Důvod pro omezení osobní svobody stěžovatelky tedy odpadl až v okamžiku vydání rozhodnutí soudu o uložení předběžného opatření.
15. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatelkou vznášené námitky byly již uplatněny v přípravném řízení trestním a účastník na ně z pozice dohledového orgánu již souladně s právními předpisy reagoval. Postup okresního státního zastupitelství byl tedy zákonný.
16. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření účastníků řízení k replice. Ta v reakci na uvedená vyjádření vyslovuje nesouhlas s jejich obsahem. Nad rámec ústavní stížnosti uvádí, že její jednání není obecně vnímáno jako společensky škodlivé, neboť poskytuje péči osobám na této péči závislým, které jsou s touto péčí naprosto spokojeny. Stěžovatelka předestírá, že v její věci jde o zásadní spor o výklad práva. Stěžovatelka byla pod hrozbou vazby donucena ukončit péči o klienty a jménem spolku vypovědět podnájemcům podnájemní smlouvy, přičemž klienti spolku podali k okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, neboť pro klienty, kterým byla výpověď dána, bylo vystěhování, nota bene v šibeničním termínu jednoho týdne, naprosto nepředstavitelné. Tentýž soud (okresní soud), který stěžovatelce zakázal vykonávat její činnost, se k výpovědi dané klientům vyjádřil tak, že jde o postup "nepředstavitelný, neuskutečnitelný, nelidský a protiprávní" (viz usnesení okresního soudu č. j. 19 Nc 51/2020-41). Situace s ubytováním klientů se má nyní tak, že prostory, kde klienti pobývají, si pronajala obec Příkazy, která s klienty uzavřela smlouvy nové, a jediné, co se změnilo, je osoba nájemce. Tedy ti stejní klienti pobývají ve stejných prostorách a jsou jim poskytovány týmiž lidmi (vyjma stěžovatelky) stejné služby. Stěžovatelka si tedy klade otázku, proč není zahájeno trestní stíhání i proti zastupitelům obce Příkazy a jiným asistentům sociální péče pro tentýž skutek.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež se účastnila řízení, v němž byl proti ní uplatněn postup, jehož protiústavnost namítá, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud přezkoumal namítaný postup účastníků řízení z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
19. Stěžovatelka explicitně brojí proti postupu státního zástupce, který, ač nejpozději ve 12,30 hodin dne 25. 6. 2020 věděl, že nebude ve věci stěžovatelky podávat návrh na její vzetí do vazby k okresnímu soudu, nýbrž toliko návrh na uložení předběžného opatření zákazu činnosti, stěžovatelku neprodleně nepropustil ze zadržení, resp. nenařídil policejnímu orgánu její propuštění na svobodu, a vyčkával na rozhodnutí okresního soudu o jeho návrhu na uložení předběžného opatření a na následné doručení tohoto soudního rozhodnutí k rukám stěžovatelky, k čemuž došlo v 15,15 hodin téhož dne.
21. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6), právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a právu nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
22. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezitelná, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu či právo na soukromý a rodinný život. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1, 3 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytuje i čl. 5 Úmluvy (nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13).
23. Z povahy osobní svobody plyne závazek orgánů státu, v posuzované věci orgánů činných v trestním řízení, o zásazích do osobní svobody jednotlivců rozhodovat s největším urychlením, neboť časový prvek omezení, resp. zbavení osobní svobody, hraje v posuzování oprávněnosti a přiměřenosti těchto opatření státu důležitou roli. Ostatně imperativ postupovat s nejvyšším urychlením v situacích, kdy je jednotlivec zadržen, vyplývá již ze samotného textu čl. 8 odst. 3 Listiny, když stanoví, že zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Tomu však účastníci řízení dostáli.
24. Účelem institutu zadržení podle §75 trestního řádu je krátkodobé omezení osobní svobody po dobu nejvýše 48 hodin za účelem přezkoumání, zda jsou dány důvody vazby. V posuzované věci lze skutečně prima facie usuzovat, že byl dán důvod vazby předstižné, neboť stěžovatelka byla již dne 28. 11. 2019 obviněna policejním orgánem pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž v činnosti, jejíž provozování je nazíráno orgány činnými v trestním řízení jako uvedený přečin, pokračovala nadále i poté, co byla obviněna. V daném kontextu je nutno zdůraznit, že maximální doba zadržení je 48 hodin, přičemž v posuzované věci tento limit vyčerpán nebyl. Úvahu státního zástupce, který uvedl, že bylo nutno ponechat stěžovatelku v režimu zadržení i přestože byl podán toliko návrh na uložení předběžného opatření, tedy návrh nespojený s omezením osobní svobody stěžovatelky, je nutno vnímat v kontextu zmíněné 48 hodinové lhůty a lze tedy akceptovat závěr, že státní zástupce nezasáhne do práva podle čl. 8 odst. 3 Listiny, pokud zadrženého nepropustí na svobodu ihned poté, co učiní závěr, že navrhuje toliko zajišťovací opatření nespojené s omezením osobní svobody zadrženého. Vyčkání na rozhodnutí soudu o podaném návrhu nepředstavuje exces, neboť je nutno mít stále na paměti, že v případě stěžovatelky byl dán prima facie vazební důvod, a tudíž byl dán důvod i pro její možné vazební stíhání. Státní zástupce v rámci 48hodinové lhůty mohl přehodnotit svůj závěr o návrhu na uložení předběžného opatření a podat návrh na vazbu. Uvedený postup není v rozporu se zněním čl. 8 odst. 3 Listiny, resp. čl. 5 odst. 3 Úmluvy, neboť stěžovatelka byla zadržena ze zákonného důvodu, byla vyslechnuta k důvodům svého zadržení a v rámci 48hodinové lhůty, kterou má exekutiva k dispozici, byla propuštěna ze zadržení na svobodu, když nevyvstal důvod pro její předvedení před soudce.
25. Stěžovatelka dále namítá zásah do svého práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny domáhat se náhrady škody, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem, a to primárně krajským státním zastupitelstvím jako dohledovým orgánem, který aproboval protiústavní postup okresního státního zastupitelství. Vzhledem k výše uvedenému, kdy Ústavní soud aprobuje postup účastníků řízení jako ústavně souladný, nelze přisvědčit stěžovatelce ani v její námitce ohledně porušení práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
26. Poslední námitku, v níž stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení, že postupem účastníků řízení byl porušen i princip presumpce neviny, když stěžovatelka byla zadržena pro jednání, z něhož byla sice již obviněna, avšak její jednání jí do té doby nebylo nikým zakázáno, přičemž zdůrazňuje, že samotné obvinění není předzvěstí odsuzujícího rozsudku, považuje Ústavní soud za nedůvodnou, neboť uplatněním institutů trestního řízení v mezích zákona nelze dospět k porušení principu presumpce neviny, protože k uložení zajišťovacích opatření postačí důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Na základě výkladu, který zvolila stěžovatelka, by nebylo možno zajišťovací opatření uplatnit takřka nikdy. Uložením předběžného opatření zákazu konkrétně vymezené činnosti tedy nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky podle 40 odst. 2 Listiny.
27. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že není oprávněn se nyní vyjadřovat k námitkám stěžovatelky uvedeným v její replice ohledně společenské prospěšnosti, resp. škodlivosti jednání, z něhož je obviněna, neboť tyto námitky budou předmětem dalšího řízení o meritu věci.
28. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu