ECLI:CZ:US:2021:3.US.3090.20.1
sp. zn. III. ÚS 3090/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Furcha, zastoupeného Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem Pivovarská 15, Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 9. 2020, č.j. 9 EXE 3859/2019-28, za účasti Okresního soudu v Příbrami, jako účastníka řízení, a JUDr. Jaromíry Sedláčkové, soudní exekutorky se sídlem Březnická 89, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Z usnesení Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"¨) ze dne 3. 9. 2020, č.j. 9 EXE 3859/2019-28, vyplývá, že dne 19. 11. 2019 pověřil soudní exekutorku (vedlejší účastnici) provedením exekuce k vymožení dlužného a běžného výživného. Podle příkazu soudní exekutorky k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 8. 2020, č.j. 078 EX 273/19-58, byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady exekuce určené částkou 90 266 Kč, jež se skládá z odměny ve výši 71 100 Kč, náhrady paušálně určených hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a DPH 21 % z uvedených částek, tj. 15 666 Kč. Dle odůvodnění příkazu soudní exekutorka svou odměnu vypočetla z dlužného výživného ve výši 114 000 Kč, což dle §5 odst. 4 a §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekuční tarif"), činí 17 100 Kč, a z běžného výživného, kdy základ pro určení odměny je pětinásobek hodnoty ročního plnění dle §5 odst. 4 a §6 odst. 1 exekučního tarifu, tedy částka 360 000 Kč, přičemž odměna z této částky je 54 000 Kč. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel včas námitky, kterým soudní exekutorka nevyhověla a předložila je proto okresnímu soudu k rozhodnutí. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím okresní soud tyto námitky stěžovatele zamítl.
II.
2. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem okresního soudu došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Konkrétně namítá, že krátce po nařízení exekuce dobrovolně uhradil část vymáhaného plnění, a upozorňuje, že exekuční řízení do doby vydání příkazu soudního exekutora
k úhradě nákladů exekuce trvalo necelé tři čtvrtiny roku, tedy podstatně kratší dobu, než pětileté období uvedené v §5 odst. 4 exekučního tarifu pro účely stanovení základu odměny exekutora pro opětující se plnění. S ohledem na relativně krátkou dobu trvání exekuce a částečné dobrovolné plnění (byť po zahájení exekuce) tak podle stěžovatele stanovená odměna neodráží složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti pověřeného soudního exekutora v dané věci, která ve srovnání s jinými obdobnými případy nebyla náročnější. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849) a nález sp. zn. III. ÚS 1253/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 159/86 SbNU 607); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz], která okresní soud při zamítnutí námitek nerespektoval. Napadené rozhodnutí proto stěžovatel považuje za protiústavní.
III.
4. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí
z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
6. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/18 ze dne 19. 2. 2019).
7. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, jakým způsobem okresní soud vypořádal jeho námitky směřující proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Názor stěžovatele, dle kterého okresní soud svým postupem zasáhl do jeho základních práv, však Ústavní soud nesdílí.
8. Z ústavní stížností napadeného usnesení vyplývá, že exekučním titulem je vykonatelný rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 5. 2014, č.j. 5 Nc 2516/2014-24, a exekuční řízení bylo zahájeno 13. 11. 2019 k návrhu oprávněného. Dne 19. 11. 2019 byla soudní exekutorka soudem pověřena k vymožení dlužného výživného za dobu od 1. 10. 2017 do 31. 10. 2019 ve výši 114 000 Kč a od 1. 11. 2019 pro běžné výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně. Dne 26. 11. 2019 byl vydán exekuční příkaz srážkami ze mzdy a exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu stěžovatele, dne 6. 12. 2019 byl pak vydán exekuční příkaz přikázáním pohledávky ze stavebního spoření stěžovatele. Vyrozumění o zahájení exekuce, výzva ke splnění vymáhané povinnosti spolu s exekučními příkazy byly stěžovateli doručeny dne 4. 12. 2019, přičemž ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti byly náklady exekuce určeny pouze ve výši 15 % z částky vymáhané ke dni vydání výzvy. Dne 16. 12. 2019 bylo na účet exekutorky připsáno 69 000 Kč a dne 10. 6. 2020 na základě exekučního příkazu 91,33 Kč. Stěžovatel tak ve lhůtě stanovené v §46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, svoji povinnost zcela nesplnil a nevyužil možnosti uhradit nižší náklady exekuce. Úhrada ve výši 69 000 Kč byla provedena již po zahájení exekuce, po doručení výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a po vydání exekučních příkazů. Dle okresního soudu tak nebylo možné uvedené plnění považovat za plnění dobrovolné, bez účasti soudní exekutorky. V dané věci bylo vymáháno dlužné a běžné výživné oprávněného, tedy i opětující se plnění. Podle §5 odst. 4 exekučního tarifu, je-li vedena exekuce na základě exekučního titulu, ve kterém se oprávněnému přiznává nárok na opětující se plnění, je základem pro určení odměny součet hodnot plnění, která mají být vymožena. Jde-li o plnění na dobu neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší než pět let, je základem pro určení odměny pětinásobek hodnoty ročního plnění. Okresní soud proto uzavřel, že soudní exekutorka má právo na odměnu jak z dlužného výživného ve výši 114 000 Kč, tak i z pětinásobku hodnoty ročního plnění ve výši 360 000 Kč.
9. Pokud jde o judikaturu, na kterou stěžovatel odkazoval v ústavní stížnosti, v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) Ústavní soud konstatoval (viz bod 29. nálezu), že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Dále uzavřel, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
10. V nálezu sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849) pak Ústavní soud doplnil, že pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle §290 odst. 2 o.s.ř. zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, "je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá §5 odst. 4 exekučního tarifu. Jinak řečeno, §5 odst. 4 exekučního tarifu je možno chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle tak, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného likvidační charakter." (srov. bod 20. nálezu).
11. Na tento závěr pak navázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1253/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 159/86 SbNU 607), kde dále rozvedl (viz bod 23. a 24. nálezu), že pokud normotvůrce při formulaci exekučního tarifu nedostatečně zohlednil skutečnost, že exekuce může trvat kratší dobu než pět let, je namístě vyřešit tento nedostatek ústavně konformním výkladem v souladu s výše uvedeným nálezem sp. zn. I. ÚS 998/09 spočívajícím v tom, že základem pro určení odměny exekutora podle §5 odst. 4 exekučního tarifu nebude pětinásobek hodnoty ročního plnění, ale pouze násobek odpovídající počtu měsíců, kdy exekuce skutečně probíhala. S přihlédnutím k okolnostem daného případu také dodal, že ústavně konformní výklad exekučního tarifu předpokládá, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, nikoli z fiktivní výše plnění vymáhaného (§5 odst. 4 exekučního tarifu) a že odměnu je nutno ještě korigovat hledisky odrážejícími stupeň dobrovolnosti plnění povinným a složitostí, odpovědností a namáhavostí činností vykonaných exekutorem.
12. Vzhledem k tomu, že na nález sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849) a nález sp. zn. III. ÚS 1253/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 159/86 SbNU 607) stěžovatel odkazoval v námitkách vůči příkazu k úhradě nákladů exekuce, reagoval na tuto argumentaci již okresní soud, který především poukázal na podstatné odlišnosti.
13. V této souvislosti okresní soud uvedl, že stěžovatel svou povinnost hradit výživné 6 000 Kč měsíčně neplnil od října 2017, k podání exekučního návrhu mu vznikl dluh ve výši 114 000 Kč. Od 1. 11. 2019 i nadále nehradil běžné výživné a teprve pod tlakem exekuce (po doručení výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a po vydání exekučních příkazů) uhradil část dlužného výživného, nikoliv však jeho plnou výši. Za dané situace tak dle okresního soudu nelze předpokládat, že stěžovatel bude nadále plnit svoji povinnost dobrovolně a že dojde k zastavení exekuce pro běžné výživné dle §290 odst. 2 o.s.ř.; čas jejího skončení tak nelze předvídat. Tvrzení stěžovatele, že je připraven svou povinnost splnit a přivodit zastavení exekuce jen za předpokladu, že budou náklady exekuce nižší, nepovažoval okresní soud pro rozhodování soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce za relevantní.
14. Tyto rozhodující skutečnosti přitom stěžovatel ústavní stížnosti nikterak nerozporuje. Oproti nyní posuzovanému případu, v případech, ze kterých citované nálezy vzešly, povinní bez přímé exekuce uhradili dlužné výživné v plné výši, placeno bylo i běžné výživné a došlo k zastavení exekuce. Argumentaci, která by na tyto podstatné rozdíly reagovala, stěžovatel v ústavní stížnosti nezmiňuje. Považoval-li tedy okresní soud odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu za ne zcela přiléhavé, lze s tímto názorem souhlasit [srov. také nález sp. zn. IV. ÚS 2373/14 ze dne 27. 5. 2015 (N 101/77 SbNU 503) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3265/16 ze dne 25. 10. 2016].
15. Přestože stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, je zřejmé, že okresní soud se otázkou nákladů exekuce řádně zabýval a přezkoumatelným způsobem vyložil, co jej při zohlednění konkrétních okolností daného případu vedlo k závěru, že soudní exekutorka aplikovala exekuční tarif ústavně konformním způsobem. Adekvátně zdůvodněné rozhodnutí okresního soudu nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu označit za rozhodnutí svévolné či jinak vybočující z ústavněprávních limitů.
16. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu