ECLI:CZ:US:2021:3.US.3096.20.1
sp. zn. III. ÚS 3096/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného advokátem Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020 č. j. 29 Cdo 3825/2019-526, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 5 Cmo 210/2018-449 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2016 č. j. 56 Cm 81/2015-153, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti A, 2) obchodní společnosti B a 3) M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ponechal napadeným rozhodnutím v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. 5. 2015 č. j. 56 Cm 81/2015-23, kterým uložil stěžovateli a druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 61 488 626 Kč, spolu s 6% úrokem ročně z této částky od 20. 9. 2014 do zaplacení a s odměnou (směnečnou provizí) ve výši 204 962 Kč (souhrnně též jen "postižní suma"). Z rozhodnutí městského soudu vyplývá, že druhý vedlejší účastník se jako výstavce směnky vlastní zavázal bez protestu na řad prvního vedlejšího účastníka (žalobce) zaplatit výše uvedený směnečný peníz. Stěžovatel byl spolu se třetím vedlejším účastníkem na směnce podepsán jako její aval podle §30 a násl. zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový").
3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal vedle stěžovatele odpor rovněž druhý a třetí vedlejší účastník (tj. všichni žalovaní). Tito vedlejší účastníci namítali, že původně šlo o blankosměnku, která byla vyplněna v rozporu s dohodou účastníků, a že měla pouze zajišťovat závazek z rámcové smlouvy, na jejímž základě první vedlejší účastník (žalobce) vystavoval druhému vedlejšímu účastníkovi faktury na zaplacení kupní ceny za zboží, které však v objemu 61 488 626 Kč nebylo fakticky dodáno. Druhý a třetí vedlejší účastník dále tvrdili, že neměli přístupová hesla do elektronického systému objednávek prvního vedlejšího účastníka, nikdy jej nepoužili, a bylo-li zboží objednáno, musel tak učinit stěžovatel. Tyto námitky shledal městský soud jako nedůvodné, když byla na základě provedeného dokazování (fakturami a svědeckými výpověďmi) "zcela vyvrácena" námitka, že pohledávka prvního vedlejšího účastníka neexistuje a nikdy nevznikla. Pokud jde o námitku vyplnění (blanko)směnky v rozporu s dohodou účastníků, je tato námitka neurčitá a neprojednatelná, když druhý a třetí vedlejší účastník nevylíčili obsah předmětné dohody a neuvedli, v čem přesně spatřují porušení této dohody. Namítal-li dále třetí vedlejší účastník (aval) kauzální námitky, městský soud shrnul, že uplatnění těchto námitek mu nepřísluší. K dalším námitkám druhého a třetího vedlejšího účastníka (uplatněným poprvé až při třetím ústním jednání) popírajícím pravost směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 1. 2. 2013, městský soud nepřihlédl, neboť byly vzneseny až po nastolení koncentrace řízení.
4. Stěžovatel v řízení před městským soudem popíral existenci směnkou zajišťované pohledávky. Ze stejných důvodů jako u druhého a třetího vedlejšího účastníka soud této námitce nepřisvědčil a označil ji za "nedůvodnou a zjevně účelovou". Městský soud shledal nedůvodnou rovněž námitku stěžovatele popírající platnost vzniku smlouvy o směnečném prohlášení o vyplňovacím právu k blankosměnce. Podle soudu je totiž okolnost, zda byla předmětná dohoda uzavřena za současné přítomnosti všech smluvních stran, či nikoliv, právně nevýznamná. V řízení se rovněž neprokázalo ani tvrzení stěžovatele, že došlo k excesivnímu vyplnění blankosměnky s odůvodněním, že mezi prvním vedlejším účastníkem (žalobcem) a druhým vedlejším účastníkem (výstavcem směnky) byl sjednán úvěrový limit 500 000 Kč. Stěžovatel rovněž namítal, že podpis na směnce a směnečném prohlášení o vyplňovacím právu k blankosměnce není jeho podpisem, pročež jeho ručitelský závazek ze směnky neexistuje. Tato námitka byla v řízení před městským soudem vyvrácena znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, v němž soudní znalec stanovil kladný závěr v rovině vysoké pravděpodobnosti, že sporné podpisy jsou stěžovatele.
5. Proti rozhodnutí městského soudu podal odvolání stěžovatel, jakož i druhý a třetí vedlejší účastník. Řízení o odvolání druhého a třetího vedlejšího účastníka městský soud usnesením ze dne 7. 8. 2017 č. j. 56 Cm 81/2015-310 zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak meritorně přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu pouze na základě odvolání stěžovatele a ve vztahu k němu rozhodnutí jako věcně správné potvrdil podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Městský soud podle něj dospěl ke správnému závěru, že první vedlejší účastník prokázal existenci směnky avalované stěžovatelem, pročež "již tato okolnost sama dostačuje k tomu, aby směnečné žalobě mohlo být vyhověno". Vrchní soud doplnil dokazování zejména rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016 č. j. 42 T 5/2016-3967, kterým byl stěžovatel nepravomocně uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy účinném znění, kterého se měl dopustil jednáním s úmyslem vylákat od právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka (žalobce) finanční prostředky, dále usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017 č. j. 6 To 14/2017-4126 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 6 Tdo 293/2018-73.
6. Vrchní soud v návaznosti na výše provedené doplnění dokazování uvedl, že pro jím vedené řízení je zcela nerozhodné, že stěžovatel, "chtěl-li by se bránit zaplacení směnky okolnostmi naznačovanými ve zmíněném trestním oznámení, doznával by se tím k vážnému porušení práva, jež mohlo by mít i trestně právní důsledky (a také později mělo, jak vyšlo v této věci najevo v souvislosti s rozhodováním o návrzích na poplatkovou úlevu). Je nutno kategoricky říci, že ... to v žádném případě nemůže odůvodnit přenos těchto břemen na druhou stranu sporu, tedy zde na žalobce", neboť by šlo o získání výhody z nepoctivého nebo protiprávního jednání, které zapovídá §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Již z tohoto ustanovení občanského zákoníku je možno dovodit, že stěžovatele nelze "uvolnit z jeho nepochybně existujícího směnečného závazku na základě zjištění, že důvodem pro neplacení směnky mělo by být výlučně jeho nepoctivé a dokonce protiprávní jednání". Podle vrchního soudu mohl stěžovatel "v každém případě již před soudem prvého stupně tvrdit všechny rozhodné okolnosti, kterých se v průběhu odvolacího řízení ohledně neexistence zajištěné pohledávky dovolává, nelze již s ohledem na §205a o. s. ř. v tomto odvolacím řízení vycházet z těchto tvrzení. To platí i o důkazech o nich. Je tedy nerozhodné, že nakonec ... tyto okolnosti tvrdil a dokázal, když se tak stalo až před odvolacím soudem.". K dohodě o funkci předmětné směnky a právu ji vyplnit vrchní soud zdůraznil, že tato nemusí "být uzavřena najednou a se všemi zúčastněnými... Nemá žádnou oporu v právu ani závěr, že ujednání pro funkci směnky, a jde-li o blankosměnku také ujednání o způsobu jejího vyplnění, musí být uzavřena zároveň v jednom aktu. Okolnost, že tomu tak obvykle bývá, na tomto závěru nemůže nic změnit".
7. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu odmítl v dalším napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud. Uvedl, že právní posouzení věci vrchním soudem, podle něhož se stěžovatel nemůže prostřednictvím jím tvrzené kauzální námitky zprostit povinnosti zaplatit směnku, v "obecné poloze odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu", na kterou je v napadeném rozhodnutí odkázáno. V odůvodnění rozhodnutí dále Nejvyšší soud uvedl, že "na řešení dalších dovolatelem otevřených právních otázek, týkajících se (ne)splnění poučovací povinnosti soudy nižších stupňů, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá", a že "právní posouzení věci odvolacím soudem, založené na výkladu ustanovení §6 odst. 2 občanského zákoníku (včetně toho, že v tomto ustanovení formulovaná zásada obecně platila i v době do 31. prosince 2013...), obstojí i z hlediska (následné) argumentace... uplatněné v době po podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu".
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel rekapituluje průběh soudního řízení a namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť mu "byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívají v právu právně i skutkově argumentovat na základě poučení podle §118a odst. 1 až 3 v souvislosti s §205a písm. d) a písm. f) o. s. ř". Podstatné je podle něj to, že vrchní soud neposoudil jeho kauzální námitku spočívající v tom, že "popírá existenci ujišťované pohledávky, tedy, že společnosti B vznikl dluh v společnosti C v požadované výši, tj. že byly uzavřeny kupní smlouvy a bylo dodáno a neuhrazeno zboží v hodnotě, na kterou byla žalobcem vyplněna směnka". Tato kauzální námitka by totiž znamenala úspěch stěžovatele ve věci bez ohledu na skutečnost, že vrchní soud věc posoudil na základě §6 odst. 2 občanského zákoníku.
9. Městský soud při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze z listinných důkazů "potvrzujících všemi účastníky záměrně vyvolaný fiktivní stav", což však mělo za následek, že skutkový stav nebyl soudy řádně zjištěn. Při řádně vedeném řízení by musely soudy dospět k závěru o oprávněnosti kauzální námitky stěžovatele, tedy že "první vedlejší účastník nedodal druhému vedlejšímu účastníkovi zboží, aby po něm mohl požadovat kupní cenu takového zboží na základě vyplnění blankosměnky". Stěžovatel zdůrazňuje akcesoritu po něm vymáhaného závazku k závazku hlavnímu. Závazek stěžovatele je totiž nutno považovat za závislý zejména na právu prvního vedlejšího účastníka vyplnit blankosměnku.
10. Stěžovatel je dále toho názoru, že Nejvyšší soud "vyložil ustanovení §237 o. s. ř. v rozporu s čl. 38 Listiny", když v postupu vrchního soudu, který při právním posouzení nepoužil §45 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, neshledal nesprávnost. Nejvyšší soud rovněž pochybil, když se nezabýval stěžovatelem předestřenou otázkou, "zda je pro avala podstatné, jestli mezi účastníky vyplňovací dohody vzniklo právo vyplnit blankosměnku".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario), je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Úlohou Ústavního soudu není provádění instančního přezkumu napadených soudních rozhodnutí, když postup v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a použití podústavního práva přísluší obecným soudům. Ústavní soud je nadán kasační pravomocí pouze v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu tedy není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Ústavní soud připomíná, že se "s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů" [např. nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203).
13. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ta je převážně pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry soudů, byť Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že v obecné rovině není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není (nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12).
14. Spornou otázkou bylo zejména to, jakým způsobem přistupovat ke kauzálním námitkám stěžovatele, který byl ze směnky zavázán jako její aval. Stěžovatel značně zjednodušeně dovozuje, že neakceptováním právních závěrů z jím předestřených kauzálních námitek mu byla odňata možnost jednat před soudem a bylo tak porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak však vyplývá z výše rekapitulovaného rozhodnutí městského soudu, ke všem námitkám stěžovatele, včetně těch z vlastních vztahů, se soud vyjádřil a uvedl, proč je nelze považovat za důvodné či přípustné. Vrchní soud provedl doplnění dokazování soudními rozhodnutími vydanými v trestním řízení vedeném proti stěžovateli a ve vazbě na §6 odst. 2 občanského zákoníku uvedl, že "faktické doznání se k trestné činnosti s fatálními důsledky pro stěžovatele" nemůže nic změnit na platnosti jeho závazku z předmětné směnky, tím spíše, když stěžovatel nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání či dokonce protiprávního činu (bod 21 odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu). Konstatování vrchního soudu, že stěžovatel některé z okolností "nakonec tvrdil a prokázal", avšak až v odvolacím řízení po nastolené koncentraci, lze vnímat jako zdůraznění samotného závěru o obecné "neakceptovatelnosti" kauzální námitky stěžovatele.
15. Z některých napadených rozhodnutí a zejména z ústavní stížnosti dále vyplývá, že se stěžovatel mimo jiné odvolává na akcesoritu svého závazku plynoucího z postavení avala a v zásadě tvrdí, že nevznikl-li ze směnky platný závazek druhého vedlejšího účastníka (výstavce směnky) vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi (žalobci), nemůže být ze směnky zavázán ani on sám. I když Ústavní soud pomine, že rozhodnutím městského soudu byl vydaný platební rozkaz ponechán v platnosti v celém rozsahu (nikoliv tedy pouze vůči stěžovateli coby avalovi), nelze této námitce přisvědčit. V obecné rovině totiž platí, že u směnečného rukojemství je jeho akcesorita coby závislost na hlavním závazku výrazným způsobem oslabena, a nelze ji vůbec srovnávat s institutem ručení podle občanského zákoníku (viz např. PAULY, J. Teoretické a legislativní základy cenných papírů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 308). Tento závěr lze dovodit již z čl. I §32 odst. 2 zákona směnečného a šekového, podle něhož je závazek směnečného rukojmího (avala) "platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy". Akcesorita je tak u směnečného rukojemství pouze formální (nikoliv materiální), z čehož nezbytně vyplývá, že stěžovatel (aval) v obecné rovině nemůže namítat "skutečnosti" z kauzálních vztahů druhého vedlejšího účastníka (avaláta) k prvnímu vedlejšímu účastníkovi (věřiteli), resp. že se nemůže "vyvázat" ze svého postavení kauzální obranou avaláta (srov. KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 191 a násl.)
16. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že každá plně svéprávná osoba, která dobrovolně (námitka stěžovatele zpochybňující pravost jeho podpisu byla v řízení před městským soudem vyvrácena a v ústavní stížnosti se stěžovatel této námitky ani způsobu jejího vypořádání nedovolává) vstupuje do postavení směnečného rukojmí, bere "nevyhnutelně na sebe nevýhody spojené právě s tímto postavením. Obecným soudům proto nelze v řízení před Ústavním soudem bez dalšího důvodně vytýkat, že postupovaly podle zákona a řádně zohledňovaly specifické principy směnečného práva, vyznačující se striktní formálností směnečných vztahů" (usnesení ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 4072/16). Z napadených rozhodnutí ani z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžoval zavázal směnečným rukojemstvím jako spotřebitel, čímž se věc zřetelně odlišuje od situace posuzované Ústavním soudem v nálezu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 290/15 (N 169/78 SbNU 531), kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti ani nedovolává (stejně jako se nedovolává kterékoliv jiné judikatury Ústavního soudu nebo názorů právní nauky).
17. Skutková zjištění soudů (po doplnění dokazování vrchním soudem) mají podle Ústavního soudu dostatečnou a rozumnou základnu, přičemž právní závěry z nich učiněné s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 (N 181/38 SbNU 449)]. Rovněž nelze přisvědčit námitce, že soudy vycházely toliko z listin "potvrzujících všemi účastníky záměrně vyvolaný fiktivní stav", když bylo prokázáno nepoctivé jednání výlučně stěžovatele (srov. bod 23 odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu).
18. Ústavní soud je toho názoru, že výklad dotčených ustanovení právních předpisů (zákona směnečného a šekového, občanského zákoníku a občanského soudního řádu) provedený obecnými soudy není výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, ani nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů (zejména směnečného rukojemství). Soudy při respektu ke specifické, přísně formální povaze směnečného rukojemství, resp. směnečnému právu jako takovému, přihlédly i k okolnostem konkrétní věci [k tomuto požadavku např. nález ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 290/15 (N 169/78 SbNU 531)], přičemž okolnosti posuzované věci nemohly již s ohledem na zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého či protiprávního činu), vést k "vyvázání" stěžovatele z předmětného směnečného závazku.
19. K usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li rysy protiústavnosti, typicky pro absenci odůvodnění nebo pro soudní svévoli (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, byť stručně odůvodněného, vyplývají zákonné důvody, proč k tomuto odmítnutí dovolání došlo. Tento zákonem předvídaný postup odmítnutí dovolání coby mimořádného opravného prostředku nelze považovat za odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
20. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislé rozhodovací činnosti soudů a nedošlo jimi k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
21. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu