ECLI:CZ:US:2021:3.US.3128.20.1
sp. zn. III. ÚS 3128/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Jambora, zastoupeného JUDr. Antonínem Tichým, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 3, Příbram, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2020 č. j. 29 Co 110/2019-984, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Stanislavy Teperové, Hany Korejsové a Jiřího Štěpánka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel vykonával po dobu 39 měsíců funkci správce dědictví po zůstaviteli Stanislavu Štěpánkovi, zemřelém dne 9. 6. 2013. Na základě výzvy soudní komisařky JUDr. Dany Skružné předložil stěžovatel závěrečnou zprávu o činnosti správce a předložil vyúčtování odměny, která vycházela z hodnoty svěřeného majetku ve výši 19 237 502,91 Kč a byla vypočítána podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 196/2001 Sb."), v částce 741 365,68 Kč a vyúčtování hotových výdajů v částce 11 943,08 Kč. Vzhledem k tomu, že správa dědictví byla mimořádně obtížná a časově náročná, požadoval stěžovatel zvýšení odměny o 100 % podle §23a shora citované vyhlášky. Důvodem pro zvýšení bylo, že svěřený majetek obsahoval mimo finančních prostředků na bankovních účtech i tři nemovitosti (u jedné z nich procentní podíl), kdy jedna z nemovitostí se nacházela ve vzdálenosti 40 km od hlavního města Prahy. Stěžovatel rovněž zajišťoval veškerou činnost týkající se nájmů, oprav a údržby nemovitostí. Tato činnost zejména u nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví byla časově náročná a komplikovaná.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 8. 2020 č. j. 29 Co 110/2019-984 výrokem I. změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 12. 2018 č. j. 34 D 1507/2013-881 ve výroku I., jímž byla odměna stěžovatele za správu části dědictví určena ve výši 732 030 Kč, tak, že jeho odměnu určil ve výši 545 220 Kč. Výrok II. usnesení obvodního soudu ohledně náhrady hotových výdajů ve výši 11 943 Kč potvrdil (výrok II. usnesení městského soudu). Výrokem III. změnil výrok III. usnesení obvodního soudu tak, že dědicům (vedlejším účastníkům řízení) uložil, aby uhradili odměnu stěžovateli ve výši 370 220 Kč (každému podle podílu na hodnotě dědictví s odpočítáním již uhrazených záloh) a hotové výdaje ve výši 11 943 Kč. Městský soud rozhodoval v situaci, kdy jeho předchozí usnesení ze dne 15. 4. 2019 č. j. 29 Co 110/2019-936 bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 2002/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž mu Ústavní soud vytknul absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění a odepření možnosti stěžovateli seznámit se s podaným odvoláním. Městský soud s ohledem na názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přehodnotil svůj původní závěr a dovodil, že v dané věci jsou dány předpoklady pro aplikaci §23a vyhlášky č. 196/2001 Sb. a je namístě, aby byla odměna stěžovatele zvýšena o 50%, čímž bude naplněno jeho legitimní očekávání vzhledem k jemu známé předchozí rozhodovací praxi městského soudu. Přestože výkon správy dědictví nebyl jednoduchý a bezproblémový, nelze úkony stěžovatele, jakožto správce dědictví, hodnotit jako natolik obtížné, že by odůvodňovaly zvýšení odměny o 100%, což je maximální zvýšení, k němuž dochází výjimečně. Městský soud rovněž upozornil na to, že provádění důkazů ke zjištění obtížnosti správy dědictví přesahuje rámec odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Poukazuje na to, že ani tentokrát nebyl seznámen s podaným odvoláním části dědiců a nebyla mu tak opětovně dána možnost se k němu vyjádřit a uvést důvody, které jej vedly k požadavku na zvýšení odměny o 100 %, pročež stejně jako v předchozí ústavní stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu. Názor městského soudu, který konstatoval, že úkony stěžovatele, jakožto správce dědictví, nelze hodnotit jako natolik obtížné, že by odůvodňovaly zvýšení odměny o 100 %, nepovažuje za řádně odůvodněný, a to zejména v kontextu dalšího tvrzení, že provádění důkazů ke zjištění obtížnosti správy přesahuje rámec odvolacího řízení. Stěžovatel nesouhlasí ani s dalším tvrzením městského soudu, že bylo naplněno legitimní očekávání stěžovatele vzhledem k jemu známé předchozí rozhodovací praxi městského soudu (k tomu poukazuje na rozhodnutí městského soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. 24 Co 10/2017-849 v jiné pozůstalostní věci, kde byla stěžovateli odměna sice rovněž zvýšena o 50 %, avšak městský soud zde vycházel z rozhodnutí soudu prvního stupně, který stěžovatelem původně požadované zvýšení odměny o 100 % zkrátil na 50 %). Stěžovatel nepovažuje rozhodnutí městského soudu, který svévolně oproti usnesení obvodního soudu odměnu snížil, za konzistentní a předvídatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od obvodního soudu příslušný spis (sp. zn. 34 D 1507/2013).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti usnesení městského soudu, jímž bylo opětovně (po zrušení jeho předchozího rozhodnutí nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2002/19) rozhodnuto o jeho odměně za správu dědictví. V prvé řadě namítá, že stejně jako v předchozím řízení nebyl seznámen s odvoláním proti usnesení obvodního soudu ze dne 27. 12. 2018 č. j. 34 D 1507/2013-881podaným vedlejšími účastníky řízení. Ústavní soud sice připouští, že toto odvolání nebylo stěžovateli zasláno k vyjádření, z vyžádaného spisu se nicméně podává, že stěžovatel měl možnost se s ním seznámit, a to při nahlížení do spisu v době, kdy se nacházel s podaným odvoláním u městského soudu (viz úřední záznam ze dne 28. 7. 2020 na č. l. 982). Z vyžádaného spisu se dokonce podává, že stěžovatel do dědického spisu, který se v té době nacházel u soudní komisařky JUDr. Dany Skružné, nahlížel již dříve dne 21. 2. 2019 (viz záznam na č. l. 929), tedy v době, kdy v něm již bylo podané odvolání zažurnalizováno. Byť postup městského soudu spočívající v nezaslání odvolání vedlejších účastníků řízení stěžovateli, který byl kritizován v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2002/19, nebyl v pořádku, byla by další kasace usnesení městského soudu jen z důvodu nedoručení odvolání vedlejších účastníků řízení, a to zejména s ohledem na výše zaznamenanou skutečnost o nahlížení do spisu stěžovatelem a možnost seznámit se s ním, nadbytečným formalismem.
9. Stěžovatel dále namítá nedostatek odůvodnění městského soudu. Ani s touto výtkou se Ústavní soud neztotožňuje. Městský soud v napadeném usnesení jasně a srozumitelně popsal, ke správě jakého majetku byl stěžovatel jako správce dědictví ustanoven, co naopak předmětem jeho správy nebylo a z čeho je tedy třeba jeho odměnu vypočítat. Městský soud rovněž s ohledem na výtky obsažené v nálezu Ústavního soudu hodnotil obtížnost výkonu správy majetku, přičemž dovodil, že i když nebyla správa majetku jednoduchá, nelze činnost správce považovat za natolik obtížnou, aby odůvodňovala výjimečné zvýšení odměny o 100 % ve smyslu §23a vyhlášky č. 196/2001 Sb. Přestože si lze představit obšírnější odůvodnění rozhodnutí, neshledává Ústavní soud důvod, pro který by měl opětovně rušit usnesení městského soudu, které, byť jde o nezanedbatelnou částku, se v podstatě týká pouze problematiky obdobné jako při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení a odměně ustanoveného advokáta, k níž Ústavní soud přistupuje zdrženlivě. Jak již přitom Ústavní soud uvedl v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2002/19, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro jejich přiznání či nepřiznání spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. Není přitom reálně možné, aby odměna správce dědictví vždy zohledňovala faktickou náročnost správy dědictví.
10. Ústavní soud konečně nesdílí námitku stěžovatele ohledně porušení jeho legitimního očekávání, kterou odůvodňoval poukazem na rozhodnutí městského soudu, které se týkalo projednávání jiného dědictví, v němž stěžovatel také vystupoval jako jeho správce. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že nelze paušalizovat, nýbrž naopak každou věc je třeba posuzovat individuálně, nelze stejně přehlédnout, že základní odměna stěžovatele byla v obou případech zvýšena stejným procentem (byť v prvním případě rozhodl o redukci odměny ze stěžovatelem navrhovaného maximálního navýšení již soud prvního stupně a ve druhém až odvolací soud).
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu