ECLI:CZ:US:2021:3.US.3166.20.1
sp. zn. III. ÚS 3166/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2 - Vinohrady, proti jinému zásahu Okresního soudu v Mladé Boleslavi do práv stěžovatele během hlavního líčení konaného ve dnech 15. a 16. 9. 2020, za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že postupem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 17 T 58/2016 a spočívajícím v nakládání s rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 9. 2020 tak, jako by přerušoval běh promlčecí doby trestní odpovědnosti stěžovatele u skutku pod bodem 1) obžaloby Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 27. 10. 2019, sp. zn. 1 ZT 204/2014, byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Prostřednictvím ústavní stížnosti žádá, aby se okresnímu soudu zakázalo v tomto zásahu do práv stěžovatele pokračovat.
2. Stěžovatel rekapituluje, že okresní soud vůči němu jako spoluobžalovanému vede trestní řízení pod sp. zn. 17 T 58/2016. Dne 15. 9. 2020 okresní soud při hlavním líčení vyhlásil usnesení, kterým ve smyslu §23 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodl, že se řízení proti obžalovaným o skutcích popsaných ve výše zmíněné obžalobě pod body 3), 6), 8) a 10) vylučují ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Dne 16. 9. 2020 při hlavním líčení okresní soud, přes řádnou omluvu stěžovatele, rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele tak, že stěžovatele uznal pod body 1) a 2) obžaloby vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, trest zákazu podnikatelské činnost v oblasti poskytování finančním služeb a realit ve výměře pět let a peněžitý trest ve výměře 400 000 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých procesních práv spočívajících v jeho neúčasti na hlavním líčení dne 16. 9. 2020, a to navzdory včasné a řádné omluvě, v postupu soudu ve věci vyloučení některých skutků do samostatného řízení a vyčíslení způsobené škody s ohledem na novelizaci zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") č. 333/2020 Sb. účinnou od 1. 10. 2020, která mj. změnila (zvýšila) stávající hranice výše škody způsobené trestným činem, což má následný vliv nejen na samotnou právní kvalifikaci skutku, ale i na délku promlčení trestní odpovědnosti a možného zániku trestnosti. V této souvislosti poukazuje na §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu může posuzovat podle pozdějšího zákona tehdy, jestliže by to bylo pro pachatele příznivější.
4. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů. Ústavní stížností lze proto brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, nýbrž jedná se o prostředek určený výhradně pro případ, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž přímo ústavně zaručená základní práva.
7. Proto je také zcela legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost tedy není procesním prostředkem, sloužícím ke zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu, nýbrž zvláštním právním prostředkem, který před Ústavním soudem otevírá zcela nové řízení, nezávislé na řízeních ostatních.
8. K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž v minulosti opakovaně uvedl [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)], že "má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
9. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, přičemž důvod nepřípustnosti spočívá v absenci využití zákonných procesních prostředků ze strany stěžovatele. Jinými slovy, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, je třeba nejprve vznést v rámci odvolání proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně či v rámci dosud neskončeného řízení pod sp. zn. 1 ZT 204/2014. Pojem "vyčerpání" obsažený v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, které se nacházejí v procesní dispozici stěžovatele, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
10. Směřovala-li tedy v posuzovaném případě ústavní stížnost proti postupu prvostupňového okresního soudu, jež teprve následně vyústilo v rozhodnutí o vině a trestu, nejedná se ještě o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný.
11. V dané věci přitom zjevně nejsou splněny ani výjimečné předpoklady pro přijetí ústavní stížnosti vymezené v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když nic takového ani sám stěžovatel netvrdí.
12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel skrze soudce zpravodaje předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2021
Vojtěch Šimíček, v. r.
soudce zpravodaj