ECLI:CZ:US:2021:3.US.3223.20.1
sp. zn. III. ÚS 3223/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců a Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Blažkem, advokátem, sídlem Dělnická 753/76, Havířov - Prostřední Suchá, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2020, č. j. 1 To 178/2020-154, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 6. března 2020, č. j. 5 PP 1/2020-97, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí bylo zjištěno následující. Stěžovateli byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 77 T 7/2011 ze dne 5. 3. 2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 17/2017 ze dne 11. 1. 2018 uložen trest odnětí svobody. Stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jeho žádost byla podle §88 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") za užití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a contrario zamítnuta napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"). Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy v jeho věci neuvážily všechny okolnosti, že nesprávně vyhodnotily důkazy a nepřihlédly k aktuálnímu hodnocení věznice, ve které vykonává trest odnětí svobody. Má za to, že splnil zákonné podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a že jeho žádosti mělo být obecnými soudy vyhověno. Dle stěžovatele soudy v napadených rozhodnutích nepřiměřeně zdůrazňovaly stěžovatelovu trestní minulost, když dospěly k závěru, že neprokázal existenci předpokladů vedení řádného života. Namítá, že soudy v rozporu se zákonem uvedly předpoklad spolupráce s Probační a mediační službou jako nutnou podmínku k podmíněnému propuštění z výkonu trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů a je povolán zasáhnout pouze tehdy, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)].
7. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], jestliže své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
8. Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323); usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus. Usoud.cz)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
9. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je namístě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
10. Okresní i krajský soud při posuzování stěžovatelovy žádosti shledaly, že stěžovatel nesplnil všechny zákonné předpoklady pro podmíněné propuštění z výkonu trestu. Okresní soud v napadeném usnesení konstatoval, že z dokazování nevyplývá, že by si stěžovatel vytvořil kritický náhled na spáchanou trestnou činnost. Uvedl, že stěžovatelův postoj zpochybňuje předpoklad, že bude v budoucnu respektovat zákon a vyvaruje se protiprávního chování, čímž zvyšuje riziko recidivy trestné činnosti. Své závěry (viz bod 18 napadeného usnesení okresního soudu) opřel o skutečnost, že stěžovatel neprojevil snahu vypořádat se s poškozenými, neměl ani snahu se obětem zvlášť závažného zločinu, pro který byl odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, omluvit. Okresní soud dodal, že smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování či dobrou práci ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn, ale že podmíněné propuštění je přípustné jen tehdy, jestliže je vzhledem ke všem okolnostem odůvodněný předpoklad, že odsouzený i po propuštění na svobodu povede řádný život, a že v jeho případě není velké riziko recidivy. Upozornil i na negativní hodnocení Probační a mediační služby a své zamítavé rozhodnutí opřel i o skutečnost, že zaměstnání, jež bylo stěžovateli nabídnuto, je blízké trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen. Krajský soud uvedl, že stěžovatel splnil první dvě podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, negativně se však vyjádřil k naplnění podmínky očekávání vedení řádného života do budoucna v případě podmíněného propuštění (v bodech 12 a 15 napadeného usnesení krajského soudu) neboť dospěl k závěru, že odsouzený na své jednání, pro něž je ve výkonu trestu, nepojal kritický náhled - poškozeným se neomluvil, neuhradil nic na náhradu škody, odmítá spolupracovat s probační a mediační službou.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení, přičemž neshledal, že by z napadených soudních rozhodnutí plynulo, že by soudy kladly spolupráci s Probační a mediační službou jako podmínku pro podmíněné propuštění. Z odůvodnění naopak plyne, že soudy přihlédly k celkovému postoji stěžovatele k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, a jeho dlouhodobému jednání ve výkonu trestu. K tomu Ústavní soud dodává, že již v minulosti uvedl, že závěr o podmíněném propuštění by neměl být založen toliko na zjištění o slušném (tedy obvyklém) chování ve výkonu trestu (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. IV. 2537/20, usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je patrné, že se oba soudy naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabývaly řádně, přičemž své závěry dostatečně podrobně odůvodnily. Uvedené závěry obecných soudů shledává Ústavní soud z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnými.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu